Každý večer, kdy se mi zdá, že teplo uložené do mého těla sluncem během dne, z něho nikdy nevysálá, říkám si zároveň, že to byl jeden z těch dnů, o kterých jsem snil během temné zimy, kdy se mi zdálo, že za olověnými mraky není než studená mlha. Když teď často slyším kolem sebe hlasy, že už toho slunce je moc, s omluvou je přecházím, neboť moje paměť není tak mělká, aby jí zamotalo hlavu pár tropických dní. Slunce, které mě vysiluje tím, že mi nabízí nadbytek energie, je jako odříkaného největší krajíc.
16.6.2013 Loučná nad Desnou, Vítek lezeKamila Forejtková
Měl bych být vlastně unavený, ale nejsem. Už jsem si stihnul spálit záda a chytit pár klíšťat. Je jedno, jaká je to aktivita, důležité je, že je pod sluncem a venkovní, při které vítám možnost nadýchnout se čerstvého vzduchu. Naposledy nadělila nám Kamila výlet do Jeseníků. Docela rádi jsme cestovali už v dobách, kdy ještě nebylo ani autisty, ani jeho zdravých sourozenců. Pak tahle kratochvíle musela s jejich příchodem k ledu. A když říkám k ledu, vidím otevřený mrazák, ze kterého padá studená mlha, a za ní je ona strčená ve zledovatělém pytlíku, hned vedle mražené zeleniny a na kost zmrzlého masa.
V Jeseníkách je jako na horách. Zvláštně chladno po ránu, příjemně vlažně během podmračených dopolední, kdy se plánuje v jakých botách se půjde ven. Potom se vylupuje slunce zpoza mraků jako pomeranč ze slupek, a když je rozkrojen, okape z něho několik krvavě rudých sladkých kapek, které slepí prsty. Mezi lopatkam potom teče potok, v batohu je pláštěnka, svačina, dva litry vody, kyselé bonbony. Nepohrdneme žádným hřištěm. Tam chci, tam chci, tam chci, křičí Terezka.
Vítek objevuje hřiště. Pro něho jsou všechny ty prolézačky jako hlavolam. Některé jsou nad jeho síly. Jiné zná z naší zahrady. Je dobré ho sledovat, jak se po nich pohybuje, ale rozhodně není důvod, nechat ho jen v jeho světě. Občas ho vytrhnu z jeho zahleděnosti jako list z kalendáře, a snažím se z něj poskládat vlašťovku, kterou potom hážu do větru. Někdy se chytí a krásně a daleko letí. Někdy se ve spirále snese k zemi, někdy se rozpadne vedví hned, jakmile opustí mou dlaň.
Tentokrát letěla. Nebylo to ale napoprvé. "Vítečku, dej nohu sem, ruku sem!" Malá lezecká stěnka se zdá být jako moc velký oříšek pro malého autistu. "Lez nahoru Vítku, ne, dolu ne. Lez nahoru!" Brání se a bojuje. Napoprvé je to děs. Ale nakonec je tam, nedovolil jsem mu utéct. Ani napodruhé neleze sám a úplně dobrovolně. Při třetím pokusu pomalu začíná chápat o co jde. Následuje další a další pokus. A nakonec, Vítek leze sám nahoru a vlašťovka letí...
