Každá věc, na které ulpíme kdy pohledem, má stejně jako my sami, svůj osud. Osudy věcí malých ale nemusí být nutně malé. Osudy věcí těch, které se navzájem proplétají s lidskými, bývají ale nejzajímavější.
Dostal jsem k narozeninám hrnek. Hrnek střední, bílý se zeleným okrajem. Stojí na něm psáno, "za 1 rok svého života ujdeš více než 1600000 kroků, prospíš téměř tři měsíce, sníš přes čtvrt tuny potravin a vypiješ více než tisíc litrů tekutin" Hledím na něj a už u druhé věty se čílím. Já tedy neprospím ani náhodou tři měsíce, ale už uprostřed toho čílení se beru zpátečku, protože copak já vlastně vím?
I řekl jsem si, že hrnek má svou pravdu a že to poselství, které mi přináší, je třeba brát vážně. Kolik z těch 1600000 kroků jsem udělal, a věděl jsem přesně, kam vedou? Kolik z těch prospaných hodin byly hodiny milé, plné příjemného snění, kolik z těch potravin jedl jsem s chutí a rád a kolik z těch tekutin přineslo mi úlevu a odpomohlo od žízně?
Napříště nebudu sice počítat každý svůj krok, protože to ani není možné. Ale budu se snažit, abych alespoň u nějaké nezanedbatelné části z nich byl tím, kdo je vede a řídí, a ví přesně, kam vedou. Nebudu převracet každý rohlík v ústech, ale budu se snažit, abych vždy jedl s chutí, a aby pro mne pokrm nebyl jen obyčejnou potravou bez chuti, v chvatu a běhu. A aby každá kapka, kterou svlažím jazyk, byla mi potěšením.
Utajené kouzlo věcí mi přestalo být tím jedním krátkým okamžikem utajeno.
