To byl hrdina, řekl průvodce Osvětimí, když jsem se zeptal, jestli bude také mluvit o něm. Vy o něm něco víte? A víte jak zemřel? Vím, řekl jsem. Ztělesňuje tragédii polského národa, řekl. A potom už o něm nemluvil.
Poprvé Witold Pilecki zemřel v srpnu 1920, při obraně Polska proti sovětské armádě.
Podruhé Witold Pilecki zemřel v září 1939, při obraně Polska proti německé armádě.
Potřetí Witold Pilecki zemřel v květnu 1948, odsouzen k smrti a popraven polským soudem.
Witold Pilecki neměl tři životy. Měl jen jeden. Muž, jehož jeden život by vydal na několik románů, který byl u každé velké dějinné události polského národa v první polovině minulého století, doslova odevzdal svůj život polskému národu. Tím jsem vinen, jsem voják a bojoval jsem za svobodné Polsko, vkládám tato slova do jeho úst, když si ho představuji, jak stojí zlomený, zbitý a ponížený, proti zlu, při svém posledním boji.
Všechno o Witoldu Pileckim si každý dnes může přečíst v otevřených zdrojích. Nebylo tomu tak v letech, která následovala po jeho smrti. Vyslovit jeho jméno v socialistickém Polsku bylo svatokrádežné a připomínat jeho činy sebevražedné. Vážíme si nezlomnosti pouze tehdy, pokud nás neohrožuje. Polsko, po válce satelitní stát s loutkovou vládou, po sovětském vzoru kopírující nalinkovanou cestu k zářné budoucnosti, žádné svobodomyslné a nezlomné vzory rozhodně nepotřeboval.
Když vstoupil do tábora smrti, dobrovolně a proto, aby zde získal informace, musel očekávat smrt. Byla na každém rohu každého z mnoha baráků, byla za každým úšklebkem kápů a esesáků, kterými se nechal tlouct. Jaký člověk by dobrovolně podstoupil takové martyrium, když už dnes víme přesně, co se tam dělo? Rozumu se vymyká ochota riskovat vše, a přitom získat tak málo. Víme, že informace, které Pilecki z Osvětimi vynesl, hodil Sir Arthur Travers Harris pod stůl.
Hrdost, obětavost, pokora. Dívám se na vaši podobenku a máte mou neskonalou úctu, pane. Salut.
