Vzpomínáte, jak v pořadu o vaření jídlo připravující účinkující vždycky ve chvíli, kdy má krájet cibuli spiklenecky mrkne a se slovy, "nejdřív se ale musíme zbavit té věci, která by mám mohla udělat zle" vyloupne cosi z ...
... rozkrojené cibule a teprve potom jí umně naseká, opatrně nakrájí, neopatrně rozčtvrtí?
Tolikrát jsem guglil, o co vlastně jde a sám při krájení cibule hledal, co právě musím ještě vyříznout, aby moje jídlo bylo jídlo. Tolikrát jsem se dohadoval s kamarádama a slýchal, že v nějaký starý kuchařce to údajně bylo vysvětlený, ale ta už se ztratila.
Dietologický experti, se kterýma se opatrně kamarádím, zase navrhovali, že by to mohl být nějakej malej koncept, na kterém by se dal založit velkej koncept a kluk, kterej pracuje v bance k tomu dodal, že nám na to udělá úvěr. Přestal jsem to poslouchat a šel krájet cibuli.
Každá složitá věc má svoje jednoduchý vysvětlení. Tahle ale odolávala, alespoň mýma očima, odhalení opravdu hodně dlouho. Každá reálně existující věc je ale jenom tolik tajná, kolik je podstatná. Jistí středověcí italští skláři kupříkladu tolik věřili, že když budou důsledně tajit způsob, kterým barví sklo, že s jednou jejich generací odešlo do hrobu i tohle jejich umění. Hodnotu jejich sdělení to definovalo kdesi v nekonečnu, s čím bohužel zcela negativně koreloval jejich počet. Koncept pro jakoukoli investici zcela nevhodný.
Ale zpátky k ... ehm... věci. Tu věc, ze které by se nám mohlo udělat špatně... ať už je to cokoli... vyřízněte jí z cibule a zapíchněte jí do záhonku. Je zrovna čas. Vyroste vám celá jedna nová záhada.
