Hledal jsem člověka, který bude schopný a rád pracovat s dětmi, a kterému buď nebude vadit práce s dítětem postiženým autismem proto, že už s tím má minulé zkušenosti, anebo proto, že jeho srdce je dostatečně široké, aby se s tím dokázalo po lidské stránce vyrovnat přiměřeným způsobem. Ostatní parametry, které se tak často přisuzují au pair pomalu jako jejich druhá přirozenost, jako třeba pomoc s domácími pracemi, mi byly dokonale lhostejné.
25.11.2010 Koho měla Olga K. opravdu ráda, byla zvířataPetr Forejtek
Možná i proto jsem už od začátku přehlédnul nebo ignoroval několik drobných signálů, které mě mohly varovat jako vztyčený prst, ale naše situace byla zoufalá a pomoc byla v nedohlednu. Proto, když už několik dní poté, co jsem zadal inzerát, poptávající au pair pro pomoc s dětmi, zazvonil telefon s neznámým číslem, viděl jsem jsem se v růžové budoucnosti, ledy začaly tát, slunce se rozjasnilo v obrysech a nad zamrzlými nadějemi se vynořil spoza mraků náznak barevných pruhů.
Když jsme se po několika telefonátech na pražském Zličíně setkali s drobnou plavovláskou z Běloruska, jejíž dokonalá angličtina ničím nepřipomínala její východní původ, poměrně rychle jsme se spřátelili. Tak, jako tounoucí se chytá stébla, přivinuli jsme se i my k nové naději, která nás měla vyvést z temnoty, jíž bylo neustálé a dokola se opakující peklo s malým autistou, který s námi nemluvil, odmítal jíst, kopal nás a kousal, a který měl na svědomí, že jsme se už jako rodina téměř rozsypali jako rýže.
Sice jsme se spřátelili a společně strávili na zkoušku jeden den, nakonec jsme se ale nedohodli. Olga K. měla ještě jinou nabídku, a ta byla lukrativnější. No nevadí. I tak nám ten jeden den dal hodně. Bylo nás stejně jako dětí, a tak nám společný výlet udělal radost bez toho, aby nás přečíslily a položily na lopatky. Pobavili jsme se s novým člověkem, zjistili mnohé nové a osvěžení, které nám to přineslo, nás zase na dlouho stmelilo a dodalo nám sílu vzdorovat jinak vcelku ledové realitě.
Když jsme si po odjezdu Olgy K., které se neobešlo bez slz, mohli konečně sednout ke stolu, měli jsme si co povídat. Nebyli jsme ještě připraveni na to, co by ve skutečnosti obnášelo to, že bychom sdíleli obydlí s úplně cizím člověkem. Přeci jenom každý člověk má své soukromí, a to si hájí, a které je někdy těžké obnažit i blízkému člověku, natož je nechat otevřené někomu, kdo přichází z jiné kultury, má jiné návyky, chutě, a který by nás viděl z úhlu, jež nám byl dosud skryt. Cítili jsme, že jsme pod tlakem okolností, a že naše rozhodnutí by tím bylo ovlivněno, a proto jsme nakonec byli rádi, že to nevyšlo, ačkoli jako povyražení a novou zkušenost jsme to uvítali.
To se ale mělo změnit. Po dvou týdnech, když se vše vrátilo do starých kolejí, v nichž jsme opět jen těžce dýchali, zazvonil telefon. To číslo znám. Byla to Olga K. Manžel její zaměstnavatelky zničeho nic přišel o práci, a ačkoli to byl vysoce postavený muž, bez něhož se továrna vyrábějící škodovky prakticky neobešla, nemohl najednou zavadit o práci a protože ztratil příjem, musel omezit veškeré výdaje na minimum a tím pádem (ale nerad) se musel s Olgou K. rozloučit. Uvěřili jsme té historce a ke své smůle jsme si ji neověřili. Brali jsme Olgu K. jako přítele, a když byla teď na ulici, bylo skoro přirozené, že jí pomůžeme... (pokračování)
