Když se mě veterinář zeptal, jak se to stalo, zarazilo mě to. Můj pes měl v oku zaraženou třísku. Malou třísku. Přímo uprostřed oka. Jak se to stalo?
Nevím. Nemám ponětí. A když jsem to říkal, uvědomil jsem si, že "nevím, nemám ponětí", většinu času nevím. Když používám technologie, když konverzuji. Všechno, co mi projde rukama, všechno je syto věcmi, o nichž jsem buď jen někdy slyšel, nebo nikdy neslyšel, nebo bych rád slyšel.... Nevím, kterým keřem proběhl můj pes a naprosto nechápu, jak je možné, že si dokázal zarazit trn do oka. Co mě potěšilo byl ale fakt, že to šlo spravit.
Nevím. Někdo má v oku břevno. A doktor se nezeptá, "jak jsi k tomu břevnu Františku přišel"? Doktoři mají skvělou vlastnost. Neomylnost. Je totiž zjevné, že k břevnu František přišel okem. Potkávám v čekárnách hodně moudrých lidí, které trápí malé bolístky. Jdou za doktorem, přestože vědí, že je to bude bolet dál. Když se na to podívá doktor, bolest, stále stejná, pichlavá, trápící... najednou bude snesitelná. A když pod ní bude schnout inkoust razítka, nepoteče ani krev, ta taky zaschne.
Nevím, nevím nic a nikdy jsem nic nevěděl. Na louce pobíhá pes a kolem něho další. A my jdeme procházkou a bavíme se. Když si pes zarazí trn do oka, nevšimneme si. Psi si nestěžují. A my se bavíme dál, jako bychom věděli, ale... já...
Nevím
