Zase se to stalo. Při jednom hovoru se mě kdosi zeptal, na co má Vítek talent. "No přeci na to, aby nás přiváděl k šílenství," chtělo se mi zařvat, místo toho jsem se ale jenom bezmocně pousmál řka, "no, talent teda má...", předpokládaje, že tazatel alespoň zčásti tuší, co mám na mysli. Čím asi tak proboha může být výjimečné malé, pětileté dítě, které z větší části ani nechápe, že existuje, když ne jenom tím, což samo o sobě je zdrcující?
16.2.2013 Vítek se houpe na kruzíchPetr Forejtek
Bohužel je to tím, že lidé mají tendenci zjednodušovat a zobecňovat, a navíc nejsou rádi za blbce, takže si myslí, že stačí o něčem vědět málo nebo znát někoho kdo už o sobě řekl že zná, aby mohli říct, že už tomu sami rozumí. A tak když je někde předtištěné klišé, že nutně z každého autisty bude když už ne hudební skladatel, tak alespoň interpret s geniální pamětí, počítač karet, malíř obrazů nebo polyhistor, opisujou ho. Nic ale není dále od pravdy, protože k tomu, abyste ovládli alespoň nějakou dovednost, pro niž si vás budou pamatovat, musíte být v tom ohledu zcela zdravý. Pětiletá hromádka neštěstí, která si nikdy nebude umět utřít zadek, díru do světa neudělá.
Vždycky mě to hrozně rozčílí, a bohužel i teď jsem opravdu rozčilený, když si jenom na to vzpomenu. A přestože to ve mně zároveň hodně probouzí jedovatou ironii, více se cítím bezmocný než dobře zorientovaný. Je v tom i díl frustrace z toho, že předpokládáte, že jste konečně našli někoho, s kým si popovídáte, a kdo bude vědět, protože říká že ví, a vzbudí to ve vás sympatie, ale vzápětí zjistíte, že to byl od začátku omyl, a víc se zlobíte na sebe, že jste podlehli něčemu tak průhlednému. Následuje zákonitě návrat k původnímu smutnému "nikdo nic neví", naštvanému "copak to nechápou?", depresivnímu "nemá to cenu".
Proboha, je to jenom malé, postižené dítě. Není to ani robokop, superman, nebo frankenstein. Na jeho schopnostech není nic kouzelného, magického, ani zvláštního. Potřebuje jen více pozornosti, neustálou péči, doprovod, asistenci, policajta, který se pohybuje jako jeho stín a lépe než on ví, kam je bezpečné příště položit nohu. To je o nervy. A vysvětlujte to někomu, kdo si přečetl, že někde nějaký autista z paměti namaloval New York.
Můj autista nemá žádný koníček. Cokoli jsem mu podstrčil, ukázalo se velice rychle, že je nad jeho schopnosti. A myslet si, že klíčem k tomu, aby se projevila nějaká další, jiná, úžasná jenom proto, že on celý je jiný, jinak udělaný, je pěkná pošetilost. Je to stejné, jako předpokládat, že každý zdravý člověk musí zákonitě být v něčem výjimečný jen proto, že je zdravý. Výjimečnost je unikátní tím, že se v kupce rýže těžko hledá. Proto myslet si, že každý autista je další Temple Grandinová, je ukazatelem k naivitě, zjevně vlastní lidskému druhu.
Můj autista nemá žádný koníček. Houpe se sice na kruzích ve svém pokoji s bravurou, kterou v jiných dětských pokojích neuvidíte, to je bez debaty. Ale není to proto, že by byl výjimečným atletem... Je to proto, že jen v málo z dětských pokojíčků visí pod stropem kruhy.
