Miluji

Jednak už je skoro březen (chce se mi trochu cynicky podotknout) a navíc, všechno se mi zdá najednou krásnější, ruce mé ženy jemnější, lesk v jejích očích jiskrnější, barvy venku jsou sice stále unylé a pod šedým mrakem se mi za nehty vkrádají zmrzlé krystalky zítřejší duhy, když chci matce zemi opětovat pohlazení; je to jako když milence zaryjete prsty do klína a ona se na vás usměje takovým tím zvláštním neopakovatelným způsobem, který vás zabolí někde úplně jinde a úplně jinak, než jak jste si dovedli nejlíp v životě spočítat.  

Dokud jsem žádného autistu neznal, měl jsem poměrně dobrý život. Největší starost, jakou jsem v životě měl byla, abych měl plnou nádrž a s kým chodit plavat. V té době jsem si taky myslel, že jedinej autista na světě je Rainman. Ale dočkal jsem se probuzení do něčeho, o čem bych raději doufal, že bude mi zlým snem; takovým z něhož mi přeci jen nakonec bude dovoleno se probudit spocený a vystrašený, ale šťastný že jenom živ. A tak když nám přišel autista do rodiny, nebyl jsem jenom zaskočen, zaražen a vyděšen, byl jsem hluboce zmražen.
Dneska už znám autistu nejednoho, lidi kolem nich a také jejich rodiče, a řadím je mezi své přátele. Litoval bych, kdybych je nepotkal, ačkoli bych si jistě přál mít k tomu jiný důvod než pouze to, že jsme na palubě plavidla, jež nelze opustit. Potkal jsem taky dost lidí, nad kterými si nejde ani odplivnout, ale to je jiná věc. Chci víc něco říct o těch, kteří hoří. Jsou jako drahokamy, které svítí velikou silou a které přesto, že se jedná o tak malé kameny na šachovnici světa, ohromují svou energií. Vpalují se mi do sítnice a vidím je, i když zavřu oči a snažím se nevidět nic. Dostal jsem jejich oheň a dovolil si díky němu rozmrznout.
Nikdy nemůžete vědět, kde je potkáte. Je jich hodně málo a chce se mi říct, že nacházet je bude stejně těžké jako nechat projít velblouda uchem jehly. Ale jsou tu a stačí setkat se jen s jedním takovým člověkem a změní se vám život. Když si to dovolíte.