Máte doma autistu, tak nashle, nebo raději sbohem

Ležel jsem v příručkách o autismu a pročítal blogy auti matek. Když mi z toho zrovna nebylo zle, snažil jsem se uvažovat racionálně. Mužská racionalita se od té ženské dost liší. Nevadilo by to, pokud by nebylo nutné řešit společný zásadní problém. Nevadilo by to, pokud bychom řešili, za co utratíme peníze, nebo kam pojedeme na dovolenou. Nevadilo by to, pokud bychom řešili to, jestli budeme jíst maso, koho budeme volit, nebo jaký máme rádi knížky.

12.10.2008 Světlá chvilka. ZOO PlzeňPetr Forejtek

Měl jsem se smířit s tím, že můj benjamínek má autismus, a že to je věc, se kterou se více méně nedá nic dělat. Nešlo o to, že mi někdo řekl, že moje dítě je postižené, což jsem jaksi do té doby vůbec netušil. Šlo o to, že najednou všechny ty divnoty, který se kolem něho děly, začaly dávat smysl. A já jsem najednou pochopil, že to má společný jmenovatel, a že to je les, ze kterého není cesty ven. A začal jsem ji hledat. S hovězí zarputilostí.

Když jsme začali obíhat doktory, abychom zjistili, proč Vítek nespí, nejí, proč třepe ručičkama a nereaguje, pořád jsme asi doufali, že najdeme nějakého, který bude vědět kde je chyba, stiskne knoflík, nebo napíše recept na lék. A potom, po nějaké horečce, zase bude klid, a v postýlce bude zdravé dítě. Jenomže to se nestalo. V ordinacích lékařů se spíše hrála labutí píseň takové pohádce. A na katafalku přitom ležely naděje na naši společnou budoucnost.

S hovězí zarputilostí jsem probíral jednu možnost po druhé, vylučoval, krátil a škrtal. Moc toho ale nebylo s čím naložit. Šarlatány nesnáším a jakmile slyším něco o zázračném léku, jsem první, kdo má z něho kopřivku, a to zázračně tak, aniž by ho pozřel. Lékaři zas uhýbali očima, nebo raději rovnou celým tělem, jako třeba primář klatovské neurologie, který za sebe poslal slovenskou asistentku, přestože slibil, že bude osobně. Ta interpretovala výsledky vyšetření s takovou opatrností, že kdyby neřekla nic a jenom mrkala očima, udělala by líp.

I na vyšetření v APLE se tehdy čekalo 6 měsíců (dodatečně mě Kamila opravila, že to bylo 12 měsíců, takže doplňuji). A to jeho výsledkem stejně mělo být pouze potvrzení toho, co už jsme věděli. A my jsme věděli, že je to v háji. Ale chtěli jsme taky vědět, co máme dělat. Bohužel nebyl nikdo, kdo by to uměl říct. Zatím jsme potkávali pouze ty, kteří se vyhýbali přímosti, neměli dostatek informací, nebo naopak slyšeli, že se tím zabývá ten, kdo nás odkázal na ně. V cirkuse, kde se jeden odborník odkazuje na druhého v přesvědčení, že problém je vyřešen, chcípl pes.

Řekl jsem si, že na ně dlabu, a že s nima tuhle hru hrát nebudu. Je někdo, kdo by věděl, co mu je, a jak to léčit? Není. Je někdo, kdo by věděl, jak s ním vyjít? A je někdo, kdo by to naučil mě? Nevím. Moře se skládá z kapek v moři. A stejně tak jsou lidé, kteří odpovědi na takové otázky znají. Ale musíte je najít. Abyste je ale našli, musíte skoro celé to moře vypít. A moře, věřte, není z božolé. Ale stal se malý zázrak...