Řekněte, že chcete vidět kočku... napověděl jsem na odchodu směrem k hloučku studentů. Terka po mně sekla pohledem, co zase dělám ostudu, ale mně to nedá, baví mě to.
Na jedenadvacítku chodím rád a často, i když rozhodně ne tak často, jako pivař na dvanáctku. Každopádně ale několikrát do roka se to děje. Při náhodných návštěvách, při sporadických výletech. Už to beru jako takovou malou nezbytnost, bez které by procházka Zlínem nebyla ukončena.
Nahoru jedu páternosterem, dolů potom rychlovýtahem. Když páternoster stojí, je v opravě nebo jsem tam ve špatnou dobu, pak je zážitek poloviční. V jedné z chodeb je za skleněnými dveřmi vystavená "kočka". Závěsný koš, který sloužil k údržbě budovy z venku, a který ji objížděl po klikaté kolejnici, svazující její vršek. Někdo odvážný nebo dobře zaplacený stál v tom košíku a nechal se spouštět podél budovy se smetákem a omýval okna, při tom si dost možná vyměnil úsměv s někým uvnitř. Je to už jen exponát. V budově, prošpikované dobovou technikou, poněkud ukrytý očím návštěvníků. Je opatřený vysvětlující cedulkou, kde stojí, "kočka, the Crab" a jak říkáme my anglofilové, nenechává rozhodně nikoho na pochybách o tom, co to vlastně je.
Řekněte, že chcete vidět kočku... napovím těm studentům a jdu si po svých. Terka říká, proč to děláš? Třeba je napadne se zeptat, a průvodce jim rozvypráví romantický příběh o umývači oken. Nebo si to vyguglí a nezaskočí ho otázkou, ale najdou si to sami. Nebo... co já vím.
U výtahu nás dožene skupinka studentů. Za nimi průvodce, "už jste zjistili, co je to ta kočka?" Musím se smát. Terka se směje ještě víc. "Víš, ve slengu kočka znamená...", podívá se na špičky svých bot, nebo možná někam na půl cesty. "Cože? Kočka znamená bobr?", masakr. Tak jo... kočka, the Crab.
