Při troše dobré vůle se dá v Praze zažít dobrý den. A takový byl i ten můj. Procházel jsem se právě po nábřeží, když tu najednou člověk, který šel proti mně, sehnul se k zemi a s překvapením v očích zdvihl masivní zlatý prsten. Otáčel ho před očima, a jelikož mám na krku brýle, požádal mě pohledem, abych se taky podíval. Mrknu na prsten, takový tlustý, velký, těžký zlato to bylo, a uvnitř kroužku dvě malé puncovní značky. Pěkný, pomyslel jsem si, a chtěl mu ho nasadit na prst, jako šťastnému nálezci.
Jenomže tenhle snědej panáček s kloboukem měl tak tlusté prsty, že to i přesto, že i ten prsten byl hovadskej, prostě nešlo. A tak na mě mrknul, ať si ho tedy nechám já. "No jasně. Zapomeň!" pomyslel jsem si. Nějakej šestej smysl mi napověděl, že tady něco nehraje. Kdepak, sbohem, a už se otáčím a peláším si dál, hlavně abych byl od něj už pryč. Vyčítavě na mě cosi zahalekal románským jazykem, čímž mému šestému smyslu dopomohl k dokreslení obrázku jisté falše, v téměř kompletní dokonalosti.
Skoro celej Václavák jsem potom přemýšlel, o co tady vlastně šlo. Jak mě chtěl ten člověk nachytat, a bylo to tak vůbec? Nejsem jenom zbytečně paranoidní, že ve všech šťastných nálezcích zlatých prstenů, válejících se bezprizorně po ulicích, hned vidím podvodníky a zloděje? No dost mě to žralo, a když mě něco žere, tak to potřebuju vyřešit. Nemám, bohužel, ten knoflík, kterým se vymažou události z paměti, ač bych si to leckdy přál, a tak jsem o tom pořád dumal.
Vysvobodil mě můj kamarád, u kterého jsem v Praze bydlel. Když jsem mu svou příhodu popsal, přičemž on projevil nebývalou dávku trpělivosti, neboť mi neskákal do řeči a nechal si to doříct až do konce, a dokonce mě nechal i položit finální otázku. Opravdu jsem nemohl zbohatnout. Správný byl pocit, že zlato na ulicích neroste, jenom problémy, a že skutečných hodnot se lze dobrat jen poctivou prací, a nikolivěk přešťastným nálezem prstenu závratné hodnoty.
Byl bych obrán o domnělý podíl na nálezu, jež by mi byl nadto nenápadně vyměněn za ubohý bezcenný kov, pokud bych nebyl obrán ještě o daleko víc, anebo ještě zbit tím záložním nenápadným účastníkem příběhu, který nepřišel na scénu, neboť já jsem ji vyklidil včas.
"Tak Ti děkuju, že jsi mi to osvětlil. Ale jedna věc mě teda netěší, a to vůbec. Musim asi vypadat jako hodně velkej hňup, když se někomu vyplatí, aby na mě tyhle finty zkoušel," povídám kamarádovi. Ušklíbl se, "asi jo," a zasmál se mizerným, skřehotavým smíchem. Je to dobrej kámoš.
