Zlí jazykové tvrdí, že se s muži po čtyřícítce děje nějaká zvláštní proměna. Ti nejškaredější ze škaredých takových jazyků, spojují tento stav dokonce s jakousi krizí, a to krizí údajného středního věku. Že je to čirý nesmysl, a že se jedná o pouhou závist těch, kteří ještě nenašli odvahu skočit z letadla, vylézt na skálu, projet se rychlým autem, nebo zažít nějaké jiné dobrodružství, snad nemusím tady vysvětlovat.
Něco o tom vím, protože čtyřicet už mi bylo. A nic zvláštního se nestalo. Teda občas se vracím z hor s do krve rozedranýma patama, a k běžným tradičním chřipkám mi přibyly bolesti kloubů z přetížení, ale to přikládám spíše nedokonalosti vybavení, které jsem si pořídil, než tomu, že bych snad nějak víc blbnul. Taky to, že nosím barevný trička, jako většina mejch dvacetiletejch kamarádů, nesouvisí s potřebou se odlišovat, jako spíš s tím, že blbě vidím, a potřebuju svoje svršky u pračky nějak rozeznat od těch, co nosej moje děti.
Takže jsem sice zcela logicky, leč zároveň naprostou náhodou, jednou zabloudil na letiště, kde se provozujou tandemové seskoky, vybaven jednosměrnou letenkou. Žádný div, že ten den byla sobota a nádherné počasí. Měl jsem letět číslem 14, takže jsem měl asi hodinu čas. Tak jsem si dal presso a seděl a sledoval, jestli se se mnou něco děje. Jelikož jsem nezaznamenal, že by se někdo z lidí, kteří už do letadla nastoupili, zároveň za pár minut nevrátil zpátky, zůstával jsem úplně v klidu.
Potom si mě vyzvednul Libor, můj tandemový pilot, a vybavil mě množstvím informací, které, když je odzpíval, uzavřel nezapomenutelným výrokem, "a teď všechno, co jsem Ti řekl, zapomeň". Pokoušel jsem se se aspoň na něco z toho vzpomenout, ale protože to nešlo, ocenil jsem, že instrukce byly věcné, a že alespoň tou poslední jsem se dokázal řídit. Cestou k letadlu mě Libor vyslýchal, kdože mi koupil lístek, snad aby se dozvěděl, kdo mu bude vděčnej, když mě odhodí do kukuřice. Já jsem si ho ale koupil sám, a tak moje šance na přežití notně vzrostla.
Když se vrata letadla zavřela, bylo jasné, že není cesty zpět. Z většiny pobledných obličejů kolem jsem vyčetl, že jsou tu rovněž poprvé, a ti, kteří byli se schopni usmívat, měli zvláštní ztrnulý výraz. Taky já jsem by vyzván asi ve čtyřstech metrech strmého stoupání k úsměvu na kameru, ale zrovna jsem dostal křeč do sanice, takže kdoví, co z toho nakonec vyšlo za grimasu. Později jsem se pokoušel na recepci přesvědčit slečnu, která mě do letadla odbavovala, aby mi to video radši sestříhali a strašidelný hukot přebili nějakou super hudbou, což se mi s pomocí sto padesáti korun povedlo, tak snad budou soudní a vystřihnou to.
Skákali jsme jako poslední, což bylo fajn, ale zase na druhou stranu jsem musel sledovat boj některých neposlušných pasažerů, kteří si svůj zážitek při konfrontaci s pohledem z otevřených dveří letadla, chtěli na poslední chvíli rozmyslet. No, podtlak v letadle a svalnatí piloti to už ale zařídili, a tak jsem i já stál v těch dveřích. Libor zavelel "zavěs se", vysunul mě na svým břiše z letadla, a jakmile viděl, že je čistý vzdych, skočil. Příštích několik vteřin jsme se zmítali v kotrmelcích, než jsme nabrali rychlost. Potom mě Libor poklepem vyzval, abych rozpažil. A padali jsme. Jako kámen.
Povětří nám letělo kolem obličejů, jako ten neprudší vítr, jaký jsem kdy zažil. Tahle studená sprcha ale nebyla vůbec nepříjemná, a nebýt toho, že jsem chvíli před tím byl v letadle a teď už ne, nepoznal bych ani, že vlastně padám. Házím zase na vyzvání škleb do kamery a po nějakých padesáti sekundách cítím najednou dvojí škubnutí. Nejdřív menší, a chvíli na to druhé, o hodně silnější. A najednou stojíme. Kolem je najednou krásné ticho a ja slyším Libora zcela zřetelně, jak se mě ptá, "tak co, jaký to bylo?" a sebe, jak říkám, "balada".
Když se pohodlně usadím, ukazuje mi Libor, co kde je. Nakonec taky, a to je hlavní, kde je letiště, kde budeme přistávat. Pak mi předává řízení a vysvětluje, jak se používá. Pak řekne, "a teď se trochu zatočíme", stáhne mi pravou ruku s lankem na řízení padáku až ke kolenu, načež se padák natočí a my se začínáme prudce otáčet kolem něho. Jednou dvakrát, třikrát, čtyřikrát, říkám si, "no, tak to je docela hustý", pětkrát, šestkrát. Potom mi ruku pustí a padák se zase ustálí. "Huf", já na to. Rovnáme se a začneme prudce klesat. Potom uděláme ještě jednu nebo dvě obrátky. Pak se kocháme.
Země se přibližuje, ale vůbec to není strašidelné. Zvednu nohy a jak se přibližuje, dosednu na ni na zadek, jak do peřin. A jsem dole. A není to v kukuřici. "Gratuluju", říká Libor. A já na to, "děkuju, bylo to úžasný". Jsem na zemi, jenom v uších mi teď hučí. Přibíhají kamarádi a dělíme se o zážitky, potom se jdu vysléct a přesvědčovat slečnu na recepci, aby ze mě udělali supermana. Pro video si mám dojet za týden. A mají pokračovací kurz, takže možná... některý z dalších titulků nebude v trpném rodě.
