Je zcela přirozené, že když máme doma autistu, jehož projevy a vzorečky chování jsou nám dokonale známé, rozpoznáváme je nahodile a aniž bychom chtěli i u druhých lidí. Tihle lidé nebo děti ale autismus nemají, nebo spíš nemají než mají, zato ale mají tu smůlu, že se nám dostali do hledáčku právě ve chvíli projevu nějaké své nedokonalosti, nedostatečnosti, únavy nebo blbé nálady. Chtělo by se říci, že je to profesionální deformace, ale my žádní profesionálové nejsme, čili je to deformace čistě amatérská.
20.6.2013 Vítek v autobusuKamila Forejtková
I mě omezuje únava, nedokonalost, nedostatečná statečnost, a následně blbá nálada. Rozhodně se ale bráním zuby nehty tomu, abych si svoje nedobré chování omlouval tím, že se podobá nějaké diagnóze. Člověk se spíš musí smát, protože když rodinka vyběhne před barák s tím, že půjde na výlet, a dítko školou povinné nemá na nohou boty, kdežto infantilní autista ano, pak je nejspíš na hradě něco špatně.
Přemáhá mě únava, a není to jenom moje vlastní únava, probouzející zatrpklou naštvanost, která mi byla dána do kolébky, ale i únava věcí a lidí kolem, bez kterých se mi se usmívá jen těžko. Když dojde na únavu materiálu, potom ani žádná silná vůle nepomůže, protože rozbité soukoulí ve stroji, na nějž spoléháte, se jednoduše zadře. Bylo-li by to lidské srdce, vypoví poslušnost celý člověk. Zatím je to ale jenom automobil.
Můj autista se tedy učí jezdit autobusem, je to ale proto, že se autobusem učím jezdit já. Bylo mi proti mysli jezdit autobusem už když jsem byl školák, raději jsem chodil pěšky. Tři a půl kilometru každý den. Něco se potom stalo, přestal jsem to dělat, důvody už si nepamatuji. Nejspíš to bylo pozvolné a nenápadné, a nejspíš nástroj, který opiloval z obličeje ostré rysy nebyl tak strašidelný, abych ho nosil ve svém srdci s nenávistí.
Autista sedí u okna v autobusu a sleduje, co se za ním děje. Je tam mnoho věcí, ale kdovíproč ho zaujme právě železniční podjezd. Nemá sice v obličeji žádný výraz, nenašli byste tam překvapení, zvědavost, strach ani očekávání, zato sedí způsobně a úplně klidně, působí dojmem člověka, který pečlivě studuje a nahrává. Škoda, že nám nemůže říct k tomu žádný komentář. Určitě by to bylo poučné.
