Autista je celoživotní martyr. Vy jako jeho průvodce můžete buď zavřít oči a pomyslně zahodit obsílku, nebo ji přijmout a absolvovat, nepropadnout při nečekané zkoušce. To je možné ale pouze v případě, kdy člověk příliš nepátrá. Kdy dokáže ignorovat fakt, že to nebyl on, kdo si zvolil jaké se mu dostane školy. Asi jo, asi tak to je. Je to jako škola, ve které jsem se objevil znenadání, jako ve snu, kde najednou stojím v řadě kde mě postrkují k dalšímu zkoušejícímu, a já vím, že nechci prolítnout.
A přitom je to škola, kde to dobře znám, poznávám spolužáky, kamarády, kantory nebo zaměstnance. Zúčastnění jsou stejní jako v životě. Já přece vím, že ta škola je jenom ve snu, ale je tak reálná. V těchhle školních kulisách pohybuji se s jistotou plavce Venclovského při jeho plavbě kanálem. Vím, že ten zatracenej konec už se nemilosrdně blíží jako katovská sekyra odsouzencově krku. Ale i tak je to pořád ještě tak daleko, a ještě tolik temp je třeba uplavat a zkoušek složit. A všechny mají svou kapku trpké jedovatosti, nečekaná překvapení, zlé skutky i jsou svědky lidské důstojnosti a odvahy. Stojím po kotníky ve vodě, mažu se vepřovým sádlem a myslím na to, že když mi dojdou síly, utopím se. Potom se ponořím do polévky, spolknu první vlnu a dýchám nosem. Ti, kteří jsou mi doprovodem, vzdalují se, slyším je pouze bublajícím uchem. Pak plavu.
To by bylo moc jednoduché, kdybychom nemuseli řešit nějaký problém, pravil topenář, když s hasákem povoloval koleno pod kotlem, kterým vytápíme dům. Byl listopad a my čekali, že počasí se co nevidět projeví svou odvrácenou tváří. Už jsem v téhle sérii někde napsal, že zimu nemilujeme, řadíme se k vděčným uživatelům rukavic, teplých svetrů a čajů s rumem. Posedíme za pecí, tedy pokud bude teplá. Všechny problémy a úskalí staví před nás život nikoli s úmyslem porazit nás na kolena, ale aby nás zocelil a dovzdělal. Pochopíme-li, že se nám život nemstí tím, že nám poslal do rodiny autistu, ale že musel rozsypat pytel zapeklitých rébů mezi nové příchozí a dělit je spravedlivě, přijmeme snáze svůj úděl.
Stáli jsme na balkoně bytu mých prarodičů a kouřili. Moje teta a já. Vyprávěl jsem jí o svých starostech a pak jsem si vybavil rozhovor s Waltrem Komárkem, který jsem četl v magazínu, bylo to někdy v dubnu. Je podivným autodidaktickým andílkem, skrze popelníky hledí na svět moudrýma očima a nebojí se tajtrdlíků. My jsme za sebou neměli takový život, nejsme Klíma nebo Lustig. Koncentrákem se ale protahujeme jako myši. Chceme přežít. A tohle je pěkná vzpomínka. Chtělo se mi říct tetě, že Komárek je jako mastodont, nebo jako ta zkamenělá prehistorická ryba, co si spletla epochy. Ale v tom čase se o dávných tvorech z jiného světa hovořilo s negativním podtextem. A to jsem opravdu velmi nechtěl aby bylo cítit. Ale i tak jsme kouřili až už bylo nutné větrat, ačkoli jsme balkonoví. Komárek říká, není nutné dělat si to těžší, vždyť v každé rodině je nějaké hoře a nemusíme si myslet, že druzí to mají lehčí. Bojím se, že se mi připojí do řady k těm, kteří nás nedávno opustili, na něž potom už budu muset vzpomínat pouze jako na někoho, s kým jsem se měl v životě potkat, ale neměl jsem kdy.
Co je dobré pro autistu, je dobré i pro mne. Nedívejte se na mne jako na někoho smutného nebo plačícího. Stojím před zkouškami jako před vysokou horou. Vezmu si to správné nářadí a přestože jsem vzteklý jako můj děda, nebo ještě vzteklejší, překvapím vás svou odhodlaností. Co je dobré pro něho, je dobré i pro mne. To jsem se naučil od Katky, velice speciální pedagožky. Ona mi řekla, když jsem sípal že můj dům je chaos a že se ho nechci vzdát... Nebojte se, řekla, tohle bude dobré i pro vás.
