Cuketa - Fuj!

Tato smutná báseň, plná bolesti a beznaděje, je věnována všem neznámým strávníkům, kteří s většími či menšími úspěchy bojovali s cuketami na svých talířích (Čest jejich památce!), ale i těm z druhé strany barikády, u nichž lze jen obdivovat zarputilou rafinovanost při vytváření stále nových a nových receptů s tou HNUSNOU CUKETOU.

V zadu v rohu na zahradě,
na kompostu na hromadě,
roste něco hrozné velmi,
hroznější než líté šelmy.

Je to chlouba paní mámy,
všichni svatí buďte s námi,
ta co s tímhle dělat umí,
chudák strávník jenom čumí.

Netěšte se na kotlety,
recepty má pro cukety,
nakrájený, nastrouhaný,
do leča či do sekaný.

Může být i z cuket zelí
a to ještě není celý,
horší nežli nebe s mráčky
je tím prznit bramboráčky.

A když přijdem a jsme zutí,
popřeje nám dobré chuti,
cesta zpátky pro nás není,
dobrá rada ta se cení.

Dělat syté radí děda,
neurazit to je věda,
přislíbíme kávu tedy,
tam snad nedá tyhle jedy.

To to voní, bude káva,
vyhráli jsme, hurá, sláva,
paní máma nese šálky,
bábovku též vidím z dálky.

Když pak kousnu do zákusku,
cítím se jak Němec v Rusku,
boj byl marný, již to víme,
z cukety nás hrůza jíme!