Někomu to možná bude připadat zvláštní a podivné, ale mou nejoblíbenější činností během mých nemnoha volných dnů je pronásledování neznámých Londýňanů.
Žiju a hlavně pracuju v tomhle hektickém šíleném městě už víc jak rok. Nezastírám, že jsem tu výhradně kvůli penězům a lepšímu výdělku. Pracuju šest dní v týdnu, v podstatě od rána do večera, moc nejím, neutrácím a to vše proto, abych vydělal a ušetřil hodně peněz a pak se s nimi vrátil domů a zajistil tak sobě a své přítelkyni Monice, která zatím žije doma v Čechách, lepší živobytí v budoucnosti.
V neděli je obchod, ve kterém tady v Londýně pracuji, zavřený, a tak ač nechci, musím mít volno.
Donedávna jsem o volných nedělích v podstatě nic nedělal. Jen jsem ležel ve své malé posteli ve svém miniaturním pokojíku na okraji Londýna a s potěšením kontroloval přírůstky na svém bankovním účtu. Pak celý rozjařený a potěšený tím, jak se mi to spoření daří, jsem vždy telefonoval Monice do Čech. Zjistit, jak se má. Ujistit se, že na mě oddaně čeká a že doma moc neutrácí. Ujistit ji, že už brzo budu mít na účtu přesně tolik peněz, abych se mohl spokojeně vrátit a náš společný život v dostatku a pohodlí mohl začít.
Jenže pak se náplň mých volných neděl radikálně změnila.
Byl výjimečně slunečný, brzce podzimní den a při cestě autobusem do práce (kam taky jinam) mě vlastně poprvé vůbec zaujal Londýn jako takový. Celý zářil: barvami, lidmi, zvláštní přívětivou vstřícností. A právě v ten moment jsem si řekl, že bych přece jen měl dát tomuhle městu šanci a trochu ho poznat zblízka. Rozhodl jsem se všechna ta mne doposud neznámá místa podrobněji prozkoumat.
Hned příští volnou neděli a stejně tak každou další jsem vstal z postele brzy ráno a vydal se do centra města poznávat všechna ta hlavní atraktivní místa britské metropole. Proslulé památky, velkolepé domy, úžasné parky. Procházel jsem centrem města a nechával se Londýnem okouzlovat, uchvacovat, ohromovat. Spousta lidí, spousta energie, spousta zajímavých míst a taky situací, které se denně odehrávají na těchhle rušných ulicích. Brzy jsem se začal na tyhle volné poznávací a často vzrušující neděle těšit.
Vracel jsem vždy domů znavený a uchozený, ale pokaždé s podivně dobrým pocitem, že pravidelně a také levně poznávám něco skutečně zajímavého. Nakonec tedy budu přece jen mít ze svého londýnského pobytu mimo práce i něco jiného, o čem budu moci doma vyprávět. Několikrát jsem byl dokonce tak vyčerpaný celodenním chozením po Londýně, že jsem později ani neměl sílu konverzovat s přítelkyní Monikou, a tak jsem jí jen vždy poslal zprávu, že jsem v pořádku a že jí zavolám příští týden.
Nejdříve jsem se jen tak nazdařbůh toulal městem a později jsem si kroužkoval do mapy všechna navštívená a zhlédnutá místa. Ale pak, když už jsem měl celé širší centrum města v podstatě prochozené skrz naskrz a moje mapa byla už celá začmáraná, mě napadl mnohem rafinovanější způsob jak poznat i náhodná, často nečekaná a někdy i od centra dost vzdálená místa. Způsob nahodilý, ale o to možná zajímavější a vzrušující. Rozhodl jsem, že si vždy na ulici v centru města náhodně vyberu nějakou osobu a tu budu sledovat.
Vybírám si své objekty zcela náhodně. Mám jen jednu podmínku: ti lidé musí být něčím přitažliví, zajímaví, stejně jako je zajímavé tohle město. Už jsem takhle sledoval asi dvě desítky lidí. Nejčastěji to byly hezké mladé holky. Pronásleduju ale i muže. Sleduju je tak dlouho a tak daleko, kam až je to možné. Jsem jim v patách i v hromadné dopravě, konec konců mám zvýhodněnou týdenní jízdenku, tak proč ji naplno nevyužít i o víkendu. Zároveň se svým slíděním snažím o pronásledovaných osobách získat co možná nejvíce informací.
Mými “oběťmi“ už mimo jiné byli: rozzlobená punkerka s krysou v ruce (šla do hospody ve čtvrti Shoreditch), extrémně vysoká blonďatá modelka, co prožívala nějakou osobnostní krizi (zmizela mi v nějakém luxusním domě na náměstí Sloane), slepá žena (šla nakupovat do čtvrti Camden), dvě potrhlé lesbické Japonky, co se takřka neustále líbaly (galerie White Chappel), černovláska, která na sobě měla jen kožich, kalhotky a holinky (šla do nějakého pečovatelského domu ve čtvrti Vauxhall), dále třeba postarší, evidentně mentálně chorý muž, kterého na Oxford Street málem zajelo auto (nikam přesně nemířil, jen se donekonečna motal po městě, asi byl homeless) a nebo třeba naštvaný řidič dvoupatrového autobusu městské dopravy, který z ničeho nic zastavil uprostřed rušné křižovatky na Trafalgarském náměstí a s hlasitým nadávání, že už na to nemá, že tohle nemá zapotřebí, odešel a nechal tam stát svůj autobus i s užaslými cestujícími (překvapivě nešel nikam do hospody, ani domů, nebo rovnou k psychiatrovi, jak jsem čekal, ale do malé městské sauny kousek za katedrálou sv. Pavla).
Na základě tohohle svého průzkumu můžu dokonce sestavit žebříček pěti míst, kam lidé v Londýně nejčastěji v neděli dopoledne chodí: 1. na nákupy, 2. na oběd s přáteli, 3. do galerií, 4. do práce, 5. z nákupů, z práce, ze setkání či z galerií zpět domů.
Stojím na západním konci Oxford Street na rušné křižovatce Marble Arch. Rozhlížím se kolem sebe a vybírám si svůj dnešní objekt.
(1/3, pokračování příště)
