Nejlepší výhled (Střep 5/9)

Povídka Střep. Londýnská. Má devět částí - dnes část pátá. Zajistí vám nadhled. Z nejvyššího bodu západní Evropy.

Nejlepší výhled (Střep 5/9)

Ani se mi tomu nechce věřit, ale v celé budově Střepu je čtyřiačtyřicet výtahů. Některé jsou dvoupatrové, takže často čekáte, až se kabina nad vámi či pod vámi naplní lidmi. Na některé výtahy si musíte vyzvednout pořadové číslo jako na poště. Některé spojují jen dvě patra a jenom dva z nich jezdí ze zdola až úplně nahoru. Ale skoro všechny jsou neustále přetížené.

Asi i proto přišla správa Mrakodrapu s kampaní, aby zaměstnanci používali výtahy co nejméně a místo toho chodili co nejvíce po schodech. Všude po provozních částech budovy vyvěsili motivační tabulky: chození do schodů prý spálí za minutu víc kalorií než běh. Tři kalorie na patro po schodech nahoru, jedna kalorie ze schodů dolu.

I přes neustálé problémy se zaléháním uší a celkovou nevolností – ty nejrychlejší výtahy letí rychlostí až sedm metrů za sekundu –, já na rady ohledně pálení kalorií nedbám a používám poslední dobou výtahy naopak víc, než bych musel. Třeba i před začátkem nebo po skončení mé směny. Třeba i během pracovní pauzy. A taky jezdím těmi, které nemají s mou prací vůbec nic společného. Dávám totiž náhodě čas a prostor a říkám si: třeba ho potkám.

V bytě s oddělenými ložnicemi a koupelnami se sice občas s Ígem vídáme, ale tam jsme zaujati jinými lidmi, lidmi, kteří patří do našich oddělených životů. Maximálně rychlé pozdravy, letmé pohledy. Proto mě překvapilo, když jsem dnes ve svém vysokém a štíhlém půllitru s logem českého piva, ve sklenici, ze které piju doma jen já, a všichni obyvatelé našeho bytu to vědí, našel důkaz o tom, že naše čerstvě zažehlé mrakodrapí spojenectví bude pokračovat. Z prázdné sklenice jsem vylovil časovou vstupenku na Výhled ze Střepu s cenou nula liber a připsaným vzkazem: Uvidíme se dneska v Romeově patře!

Jako turista může Střep navštívit každý. Tedy pokud u sebe nemá zbraň ani žádný jiný nebezpečný předmět a pokud si po internetu zakoupí lístek na vybranou hodinu. I zaměstnanci Střepu musí za vstup na samotný vrchol Mrakodrapu většinou platit a docela dost z nich to využívá. Já jsem si ale zatím do poslední patra s nejlepším výhledem vyjet netroufnul.

Dnes mám ale pádný důvod svůj strach překonat. (Pádný? Není pád hlavním obsahem strachu z výšek?). Dnes mám důležitý důvod svůj strach překonat.

Tlačím se s turisty v blyštivé raketě s barevnými videoprojekcemi na stropě a letíme do šedesátého devátého patra, bubliny v uších. Naštěstí to trvá jen pár vteřin. Dveře se otevřou, turisti se valí ven a mně tuhnou nohy. Spodní patro Vyhlídky je celé zasklené, nefouká tam. Celkově to nepůsobí nijak otevřeně, takže jsem schopen trochu chodit okolo. Přiblížit se k dalekohledům, za jejichž použití se neplatí a které si můžete přepnout z normálního vidění na vidění noční či na výhled na Londýn historický, ale odvahu nemám. Hledám Íga. Není tu, vypadá to, že opravdu dojde na nejhorší a budu muset výš.

Další tři patra zdolávám po svých, promotéři pálení kalorií by měli radost. Schodiště se zužuje a najednou si uvědomím, že slyším vítr, jak se zostra opírá do skleněných panelů. Ty se postupně snižují a náhle jsem v nejvyšším přístupném bodě budovy. Patro sedmdesát dva.

K okraji budovy s překvapivě nízkou bariérou z tvrzeného skla je to tak pět metrů. Děsně tu fičí.

Jako první zahlédnu jeho vlasy. Vítr si s nimi divoce hraje – velká neposlušná blond vlna. Ígo si rukama do vlasů každou chvilku vjede, aby svou dlouhou hustou ofinu alespoň částečně zkrotil. Ani trochu se mu to nedaří. Je to to nejroztomilejší, co jsem poslední dobou viděl.

Ígo je rozhodně nejvyšší a nejštíhlejší člověk ze všech tady, vítr ho tak atakuje ze všech nejvíc. Vidím ho, jak mu vzdoruje u samého kraje ochozu. Snad neodletí. Baví se se dvěma postaršími členy bezpečnostní agentury, co vypadají tak trochu jako Steve McQueen a Paul Newman, napadne mě. Ígo se teď otočí, usměje se na mě a mávne rukou, ať k nim jdu. To se lehko řekne.

Po prvním kroku směrem k němu se najednou podlaha pode mnou zhoupnula a začala se třást. Vítr náhle ustal a teď jakoby to byla budova sama, co se smýká divoce vzduchem. Motá se mi hlava a uvědomuju si, jak silně mi buší srdce. Dál už to nepůjde, dojde mi. Přesto zaslechnu, jak Steve a Paul pobaveně vyprávějí svoje zážitky s turisty.

„Nejhorší jsou domácí – Angličani. Ti, když je jen trochu zataženo, tak chtějí vrátit peníze. Že si to tu jako plně neužili.“

„A nejlepší jsou Američani. Ti mají ohledně tohohle jinak naprosto úžasnýho výhledu extra optimistický očekávání. Už hodněkrát se stalo, že támhle na jižní straně zahlédli televizní věž v Crystal Palace, a pak se mě ptali, jestli to je Eifelovka. Teď už říkám, že je. A támhle když se pozorně podíváte, většinou ještě dodám, zahlédnete i minarety v Istanbulu. To pak někdy i zavýsknou úžasem.“

Ígo si konečně všimne, že mi není dobře, a dojde ke mně. Z toho, jak se volně a bez držení pohybuje po dvaasedmdesátém patře, se mi roztočí žaludek. A chce ven.

„Jsi v pohodě, kámo?“

Nezmůžu se ani na odpověď. A najednou je tu zase ta situace z naší kuchyně, ale tentokrát jsem to já, kdo potřebuje zvednout z podlahy. Ígo pochopí, co mi je, obejme mě kolem ramen a pomalými krůčky mě vede proti davu turistů zpátky ke schodišti. A i ve výtahu, co padá dolů zpět na pevnou zem, mě pořád ještě objímá.

Celý zbytek dne se se mnou ulice, chodník, podlaha i postel doma třesou a v uších slyším hučet vítr. Ale výhled je tam ze shora každopádně nádherný. Prý.

Autor textu pracoval sedm měsíců pro společnost sídlící v londýnském mrakodrapu The Shard.

Příště: díl šestý - Tip pro šetřivé turisty

Autorovi textu vychází v těchto dnech kniha Víkend v Londýně.