O čtrnáct dní později (Střep 9/9)

Jaké to je ukončit vztah po telefonu? Povídka Střep. Londýnská. Má devět částí - dnes část poslední.

O čtrnáct dní později  (Střep 9/9)

Zrovna jsem kouřil venku na ulici před svou novou prací, když mi zavolal přítel a oznámil mi, že pro nás našel nový byt.

„A tak se můžeme od těch arogantních Frenčů odstěhovat,“ dodal nadšeně.

Dřív než mi zmizely modřiny a než se mi nadobro zahojily všechny rány a škrábance vzniklé během mého zaměstnání v Mrakodrapu, jsem si našel práci novou – vyhazov ze Střepu mi naštěstí nezavřel dveře k jiným pracovním příležitostem tady v Londýně.

Z kanceláře mé nové práce není výhled ani minarety v Istanbulu, ani na pařížskou Eifelovku, dokonce ani na Londýn ne. Má výhled na podzemní vnitroblok plný popelnic a kontejnerů. Nachází se totiž – řečeno mluvou profesionálů ze Střepu – na levelu minus jedna. Tohle ale není nevýhoda.

Má nová práce má jiné nevýhody: nepotkávám tu toho, koho bych chtěl, a taky jsem začal znovu kouřit – během pracovní doby totiž můžu chodit ven na ulici na cigaretu, kdykoliv se mi zachce.

Z místa, kde během práce několikrát denně stojím na ulici a kouřím, je poměrně slušný pohled na nejvyšší mrakodrap ve městě. Nepovažuju to za škodolibost osudu – Střep je totiž v Londýně viditelný skoro odevšad. Skutečně tam v dáli pokaždé je: závratně vysoký, sebevědomý a troufalý. Jen dneska se stydlivě zahaluje do šedivé mlhy.

„Tak co na to říkáš?“

Zhluboka do sebe natáhnu cigaretový kouř. Najednou mám šanci – teď a tady – z tohohle vyprázdněného svazku vystoupit, dojde mi. Vždyť čím jiným než zoufalým voláním po nových šancích a nových vztazích jsou ty moje věčné zamilovanosti a drobné posedlosti vybranými lidmi kolem mě, kterým pravidelně a se závratěmi propadám v podstatě všude, kam se s přítelem přestěhujeme? Mám ale na to dostatek odvahy? Vypustím ze sebe nosem a ústy veškerý kouř.

„Já se vlastně nechci stěhovat. Ty se ale klidně odstěhuj. Jestli chceš. Každopádně si o tom doma dneska večer promluvíme,“ odpovím konečně do telefonu a snažím se nepanikařit z toho ticha, co v něm nastalo.

A ve stejné chvíli se se mnou poprvé od doby, co jsem před dvěma týdny opustil Střep, znovu zavlní zem pod mýma nohama a i žaludek se mi začne třást.

Po chvíli to ale zase ustane.

Autor textu pracoval sedm měsíců pro společnost sídlící v londýnském mrakodrapu The Shard.

Autorovi textu vychází v těchto dnech kniha Víkend v Londýně.