Setkání s královnou (pokračování)

Stojím na západním konci Oxford Street na rušné křižovatce Marble Arch. Rozhlížím se kolem sebe a vybírám si svůj dnešní objekt. Kdo bude mou dnešní náhodnou cestou za poznáním a nečekaným dobrodružstvím, mým dnešním nedělním povyražením?

Abych byl méně nápadný, schovávám svůj obličej za velký papírový pohár s horkou kávou. Choulím se nad ní a v momentu, kdy mne zaujme tajemná postava muslimské ženy v tmavé burce a bílých, do dálky svítících teniskách a já si říkám, co třeba tuhle, do mě někdo vrazí. Kafe, naštěstí už z půlky vypité, mi vylítne z rukou a rozlije se po zemi. Sakra.

Chlap, co do mě vrazil, se ani neotočil, natož aby se mi třeba omluvil. Velká pyšná hlava s výraznými vlasy. Je to zvláštní, ale ten jeho okázalý účes ve mně něco okamžitě způsobil. Jako bych ho už někdy viděl, jako by mi něco nebo někoho připomněl. Módní béžové záplaty na loktech jeho zřejmě drahého značkové kabátu se arogantně pohupují do jeho rychlých houpavých kroků a rychle se ode mě vzdalují. Parchante neomalenej, řeknu si v duchu, rozhodnuto, dneska jsi mojí “obětí“ ty.

Naštvaně vyrážím za tím arogantním chlápkem. Kromě napětí a vzrušení, kam mě jeho kroky dovedou, mě najednou opanovala i naštvanost. Jestli si čirou náhodou taky koupíš kafe, frajere, tak to máš spočítaný.

Muž míří podél východního okraje Hyde Parku ulicí Park Lane na jih k Hyde Park Corner. Sledovat ho na téhle ulici není složité, ulice je rušná, chlápek nemá šanci si mě jen tak všimnout. Můžu tak jít k němu blíž a lépe si ho prohlédnout.

Je vysoký, i při chůzi drží svoje tělo velmi vzpřímeně. Takhle zezadu odhaduju, že mu je asi čtyřicet, možná víc. Je velmi udržovaný, noblesní. Co je jasné na první pohled, je to, že tohle svoje fyzické udržování se rád dává na odiv. Asi má dobrou, hodně dobře placenou práci. Je tak nějak svátečně oblečený, skoro až naparáděný. Tipuju ho na nedělní setkání s nějakou krásnou, luxusně oblečenou milenkou v lobby nějakého nóbl hotelu. Nebo spíš s milencem.

Muž má objemné kudrnaté zářící vlasy, všímám si a náhle mi to dojde: jeho vlasy mi zezadu připomínají účes mé přítelkyně Moniky! Skoro přesně takhle přece vypadaly její vlasy na našem společném maturitním plesu, kde jsme se před pěti lety dali dohromady.

Najednou se mi po Monice intenzivně zasteskne. Už delší dobu cítím, že mi chybí, ale až teď tady na ulici si to konečně přiznávám. Nejsem žádný zženštilý typ kluka, co by často a dramaticky projevoval svoje pocity, ale asi jsem bez své Moniky už skutečně příliš dlouho, protože se mi po ní již opravdu bolestivě stýská. Už si vlastně ani nevybavuju, jaké to je dotknout se jejích vlasů, jak příjemné jsou na dlani a na tváři, pomalu zapomínám i jejich omamnou vůni. A protože jsem s ní v kontaktu pouze po telefonu, postupně se z mých představ vytrácí i její obličej.

Cítím ale, že tenhle náhlý závan stesku je tak nějak jiný, než ten, který obvykle pociťuju po večerech, kdy mi chybí blízká osoba k tomu, abych jí mohl vyprávět, co se mi ten který den v práci stalo. Tenhle stesk, co mě popadl tady a teď na téhle rušné ulici, je intenzivně fyzický. Cítím, jak mě začaly pálit ruce, vlastně celé tělo. Jako by se tenhle můj stesk zhmotnil do palčivé touhy.

“Oběť“ mého dnešního pronásledování se zastavila před přechodem pro chodce, stejně jako několik dalších lidí kolem něj. O pět vteřin později docházím i já ke konci chodníku a zastavuju se těsně za ním. V drobném hloučku lidí čekám na zelené světlo na protější straně ulice. Jenže v mé mysli je něco jiného. Jaké by to bylo dotknout se jeho vlasů? Byly by vlasy tohohle neurvalého vystrojeného kudrnáče stejně omamně jemné a voňavé jako vlasy mé přítelkyně?

Nedokážu se ovládnout a pomalu a snad nenápadně natahuju svou ruku vpřed a v momentě, kdy se moje prsty skutečně jemně dotknou konečků jeho vlasů, mnou zcela zřetelně projede horká vlna vzrušení. Najednou je mi jasné, že ať se stane cokoliv, s tímhle drobným dotekem jeho vlasů se nespokojím. Rozhoduju se, že mu teď hned do nich zajedu svými prsty pořádně. A ve chvíli, kdy tak chci skutečně učinit, se muž dá znovu do pohybu. Přechází ulici. Můj obličej určitě vyjádřil zklamání. Schovávám své vzrušené nepokojné ruce do kapes a taky se vydávám přes ulici.

Po několika krocích mi dojde, že chodcům stále svítí červená a že ze strany se ke mně nebezpečně blíží jedoucí auta. Lehce panikařím. Dám se do běhu. Několik aut zatroubí, jedno se mi vyhne jen tak tak. Nakonec se ale bez ztráty zdraví či života přece jen dostávám zpět na chodník. Všimnu si, že mě upřeně, dokonce snad vyděšeně pozorují všichni lidé čekající spořádaně na zelené znamení pro chodce. Někteří z nich kroutí pohoršeně hlavou a někdo dokonce pronáší něco na mou adresu. Kudrnáč, kterého dnes sleduju, však mě a ani ten dopravní poprask za sebou vůbec nezaregistroval.

Pronásleduju ho dál. Můj odhad, že míří na schůzku do luxusního hotelu, nebyl správný. Míjí vchody do přepychových hotelů a restaurací bez povšimnutí. Přecházíme několik dalších křižovatek, tentokrát si dávám větší pozor na auta, a už jsme ve čtvrti Knightsbridge.

Kam vlastně jde? Co je jeho cílem? Pronásleduju ho už dobrých čtyřicet minut a pořád toho o něm nebo o smyslu jeho cesty moc nevím. Neustále jde, dost rychle, nikomu se nevyhýbá, to spíš ostatní se musí vyhnout jemu. Jen občas trochu zpomalí u vybraných obchodů a zběžně si prohlédne vystavené zboží. Zajímají ho výhradně obchody s přepychovým a přehnaně drahým oblečením, uvědomím si.

Najednou mě překvapí. Z ničeho nic zahne do budovy metra na stanici South Kensington. Jsem vcelku udiven. Londýnské metro, špinavě obyčejné, tmavé a nevlídně přeplněné, se totiž k němu ani trochu nehodí. A proč nepoužil veřejnou dopravu již dříve, proč až tady? A hlavně, jestli se chce najednou někam rychle dostat, proč si nevezme taxi? Určitě na něj má. Na druhou stranu, kdyby skočil do taxíka, tak je moje dnešní sledování okamžitě u konce.

Proběhnu turniketem a scházím za ním dolů do metra. Náhle mě napadá, jestli si mě dnešní objekt svou tajemností a přitažlivou nečitelností nepodmanil až příliš, protože mnou projíždí další vlna vzrušení. Kolikátá už dnes? Nyní z toho, že tohle sledování může být ještě hodně zajímavé, možná napínavé, možná dokonce dramatické, vždyť kdoví, kam a jak daleko můj tajemný noblesní panák jede a co má vlastně za lubem.

(2/3, dokončení příště)