Povídka Střep. Londýnská. Je inspirována nejvyšším mrakodrapem západní Evropy, má 9 částí a je věnována hyalofobikům a akrofobikům. Dnes část třetí.
Renzo, Romeo a ten zbytek (Střep 3/9)
Toho rána jsem poprvé po noční službě nešel spát. Toho rána Ígo poprvé zazdil práci a zůstal doma. Místo toho jsme si celý den povídali.
Pořád se trochu chvěje, ale zimou to není. Sedí na posteli, opírá se o zeď. Já naproti němu v tureckém sedu, na rozdíl od něj oblečený. Mezi námi nízké a táhlé pohoří jeho rozválené peřiny.
Svou sexy angličtinou s výrazným francouzským přízvukem mi mimo jiné vypráví o tom, jak v Mrakodrapu pracuje v podstatě od jeho otevření. A taky z čiré rebelie vůči otci.
Ígo chtěl být architektem, dozvídám se. Chtěl stavět v Paříži vysoké a extravagantní domy. Ne, ty ve čtvrti La Défense se mu nelíbí. Jsou šedivé a nudné. Znám Pompidouovo centrum v Paříži? No jasně, to je ta změť barevných trubek a lešení. Přesně. Tak takové stavby se mu líbí. Takovéto projekty chtěl kreslit a pak stavět. Jako malý chodil se svým otcem denně kolem Pompidouova centra a denně poslouchal otcovy vzteklé komentáře o tom, jak příšerná tahle budova je. A jak ten architekt, co to navrhl, musí být pošahaný blázen. Íga ale ta neobvyklá stavba fascinovala. Během svého dospívání měl s otcem spoustu hlubších nedorozumění a o dost vážnějších neshod, než byla ta o estetičnosti pařížského kulturního centra. Třeba ta o tom, jakou vysokou školu by měl Ígo studovat. Ígo chtěl jít na architekturu, ale jeho otec se rozhodl ho podporovat pouze v případě, že bude studovat bankovnictví a mezinárodní obchod.
Ten pošahaný blázen se jmenuje Renzo Piano. Kontroverzní budovu Pompidouova centra v Paříži postavili podle návrhu tohohle italského architekta na konci sedmdesátých let dvacátého století. Dnes je Renzovi skoro osmdesát a během své dlouhé kariéry architekta se podílel na stavbě mnoha známých budov. Většina z nich je výškových.
Pianovy projekty jsou jako marmite, vysvětluje mi Ígo. Na tohle přirovnání jsem si za těch pět let tady v Anglii už zvykl. Marmite je kvasnicová pomazánka, která dost výrazně rozděluje názory spotřebitelů. Buď ji milujete a jíte každý den a pak dost výrazně smrdíte po kvasnicích, nebo ji nemůžete vystát, a jakmile někdo v okruhu deseti metrů od vás třeba jen povolí víčko sklenice s touhle pomazánkou, zvedá se vám žaludek. Love or hate, nic mezi tím. Buď jeho stavby miluješ, nebo je nenávidíš, dodává Ígo.
„Takže když jsem končil před pěti lety svou stáž v Londýně jako kvalifikovaný finančník mezinárodního obchodu a hrozil mi návrat do Paříže a nudný doživotní hákování v nějaký tamní bance, přesně podle fotrových představ o mým životě, Renzo Piano mě zachránil.“
„Tím že postavil Střep?“
„Přesně. Rozhodl jsem se na truc fotrovi zůstat v Londýně. A co víc, našel jsem si práci v budově architekta, kterýho fotr už víc než čtyřicet let nenávidí.“
„Ale Střep přece není jako marmite. Neznám nikoho, komu by se Střep nelíbil.“
„To neznáš mýho le papa.“
Den v posteli s Ígem hrozně kvapí. Čas ale nevnímám. Jen jeho a jeho slova. Chci se s ním bavit o všem možném a hlavně i o jiných věcech než jsou budovy a architekti. Chci se ho zeptat na tolik různých věcí, ale bůhví proč se ho ptám jenom na Mrakodrap. Asi proto, že to je v tuhle chvíli to jediné, co nás spojuje. A co mi dovoluje být v jeho blízkosti.
A tak se dozvídám o Střepu spoustu nových věcí:
Třeba to, že je celá budova vlastněna grupkou státních papalášů z Kataru. Nebo to, co všechno se v Mrakodrapu nachází. Soukromá klinika, část univerzity, sídlo arabské zpravodajské televize, pětihvězdičkový hotel asijského ubytovacího řetězce, kanceláře desítek firem, obchodní ústředí jednoho proslulého italského likéru. Taky deset luxusních bytů, které si zatím nikdo nekoupil, tři restaurace – asijská, americká a moderní britská a úplně nahoře je čtyřpatrová vyhlídková terasa s champagne barem, kde se třeba dá hrát i pétanque nebo cvičit jóga.
A pak mi poví Ígo o Romeovi.
„Dělníci, co Střep stavěli, si nechávali zbytky jídel na staveništi, ale postupně si začali všímat, že jim schovaný jídlo někdo krade. Nejdřív se obviňovali navzájem, pak jim ale došlo, že jim jídlo užírá drzá liška. Vlastně lišák. Ano, ty londýnský zrzavý mrchy jsou tak oprásklý, že klidně vyšlapou sedmdesát dva pater, aby vám sežrali jídlo i ve tři sta metrech nad zemí.”
„Co s tím lišákem provedli?”
„Nastražili past, chytili ho a vypustili do jednoho z londýnských parků. Jo, a dali mu jméno Romeo. A Romeo to dotáhl do všech hlavních zpráv. Taky se stal maskotem Mrakodrapu. Jedna firma, co tam sídlí, si ho dala do loga. Plyšovýho Romea taky najdeš ve všech dvě stě hotelových pokojích a můžeš si ho za patnáct liber koupit.”
„Proč ho pojmenovali zrovna Romeo? Hledal na staveništi svoji Julii?”
„A proč si myslíš, že byl Romeo heterosexuál?” pobaveně na mě mrknul a pak se zasmál. A potom dodal:
„Někdy si ho představuju, že se znovu potuluje kolem Střepu a přemýšlí, jak se zase dostat až tam nahoru. Teď by tam našel hodně luxusní jídlo. A taky šampaňský.”
„Teď by to mě ale taky dost těžký dostat se přes všechny ty bezpečnostní předpisy a překážky…“
„Nezná všechny přístupový kódy.”
„Nemá vystavenou zaměstnaneckou Střep-kartu.”
„Ô Roméo! Roméo! pourquoi es-tu Roméo?” zavyl hlasitě Ígo a teatrálně si drásal nahý hrudník a já se začal hlasitě smát, protože mi to přišlo legrační. Potom jsem i já přehnaně dramaticky pronesl stejnou větu ve své mateřštině a tomu se zase smál Ígo. Smích mu hrozně slušel. A vtom se z ničeho nic za mými zády ozvalo:
„Co se to tu děje? A co má znamenat ten svinčík v kuchyni?”
Ve dveřích stojí Ígova přítelkyně, ruce naštvaně vbok. Nasupěnou angličtinu teď vyměnila za vypruzenou francouzštinu. Ígo jí něco odpovídá a u toho si obléká tričko. Přítelkyně mě prostřelí nepříjemným pohledem, divoce máchne rukama směrem ke svému klukovi a pak zmizí v kuchyni. Cítím, že i mně nastal čas opustit Ígovu ložnici.
„Měj se,” řeknu a zvedám se z jeho postele.
„Třeba bychom se mohli někdy sejít u nás v práci a společně Mrakodrap prozkoumat,” napadne Íga.
„Jako Romeo?”
„Oui, jako dva Romeové. Třeba vyčenicháme i nějaký jídlo.”
„Třeba. Tak ahoj.”
V kuchyni pak vidím, jak Ígova přítelkyně zametá malým košťátkem stovky střepů. Některé ale zamést nelze - jsou k podlaze přilepeny zaschlou limonádou. Přestože bych asi nemusel, jdu pro mop a celou tu polorozpadlou skleněnou mozaiku namáčím. Ona trpělivě čeká, až se střepy uvolní a pak je rychlými energickými tahy stahuje na lopatku. Tváří se u toho, jako bych byl její sok v lásce nebo co, a já se bojím, že na tohle téma něco pronese. Když je podlaha konečně vytřena a zametena, řekne jen:
„Victor má fóbii ze skla a z pořezání se.”
„Aha,” řeknu a odejdu k sobě do pokoje.
Až tam mě napadne, jaká jsme to s Ígem vyvedená dvojka zaměstnanců skleněného Mrakodrapu. Jeden se bojí výšek a druhý má strach ze skla. Kouknu na hodinky. Jít spát už nemá cenu, za chvíli budu muset jít zpátky do práce.
Autor textu pracoval sedm měsíců pro společnost sídlící v londýnském mrakodrapu The Shard.
Příště: díl třetí - Bezpečnost nade vše
