Nedávno jsem dostal od dvou různých příslušníků velmi mladé, tedy samozřejmě velmi technologicky vyspělé generace, stejnou otázku. Jak jsme mohli my starší - například my narození v sedmdesátkách – přežít bez počítačů, internetu a všech těch k životu bezpodmínečně nutných online komunikačních kanálů?
Oba dotazy na to samé – mimochodem jeden přišel přes Facebook a druhý přes WhatsApp – zároveň vyjadřovaly pochyby, že dětství, dospívání a třeba i studium bez moderních technologii dneška na nás nezanechaly důsledky. Nepřítomnost těchto vymožeností na nás určitě, míní tazatelé, musela zanechat stopy počítačové negramotnosti a musela nám vypálit do našich příštích let zcela zřetelný cejch technologického deficitu vůči mladším generacím.
Odpověď zní: možná je to k neuvěření, ale přežili jsme vcelku v klidu a bez hlubších následků. Přestože máme za sebou (větší) půlku života bez mobilů, internetu, laptopů, androidů a jiných, dnes již zcela jistě nezbytností, nemám pocit, že bychom my – generace narozená v letech devatenáct set sedmdesát něco – měli nějaký dluh a nějak dramaticky zaostávali. Vlastně přesně naopak: nyní – v době, ve které pokud chcete být úspěšní a světu alespoň trochu rozumět a držet s ním krok – se my, dnes třicátníci, za pár let čtyřicátníci, snažíme, jak jen můžeme. (To, že jsem zvládl odpovědět dotazujícím se jak na Facebooku, tak přes WhatsApp, toho budiž drobným, ale jasným důkazem). A právě snaha a vytrvalost, je právě to – řekl bych –, co nás zdobí. A mám pocit, že právě tyhle dvě hodnoty, tedy neúnavné úsilí a houževnatost, je někdy to, co té mladší, přirozeně technologicky vyspělejší generaci někdy chybí.
Zároveň si v tomhle ohledu kladu i já jednu otázku. Totiž tu, jak to ti současní teenageři dělají, že v době všech těch žroutů času a energie, jako je Facebook a desítky jiných internetových stránek, co bezpodmínečně musíme každý den navštívit, a další stovky stránek, co na nás čekají, abychom je objevili, ještě mají sílu a právě i čas na jiné věci? Na studium třeba. Nebo na život třeba, na ten, co se neodehrává na displejích a monitorech. Mám pocit, že kdybych já studoval / žil životem teenagera v dnešní době, daleko bych nedošel. Maximálně tak od kompjůtru na záchod a zpátky.
Já studoval v době, kdy ještě Facebook a další internetoví požírači času a energie neexistovali, v době kdy byla i elektronická pošta v plenkách a celý ten e-svět teprve začínal. A byly to začátky těžké, alespoň pro mne.
Vzpomínám si, jak jsem v prvním roce na vejšce, rok 1996, potkal o víkendu v našem rodném městě spolužáka z gymplu. Zatímco já studoval malou humanitní vědu v malé Plzni, David studoval velké počítače ve velké Praze. Původně jsem ale myslel, že šel na filmovou školu:
„Co přesně že to studuješ?“ zeptal jsem se ho.
„Ajtý,“ odpověděl David a já si říkal, no chlapče, to máš před sebou ještě dlouhou studijní cestu filmovou vědou, když nevíš, že ten Spielbergův film se nevyslovuje Ajtý, ale Ítý. Nahlas jsem mu to ale neřekl, díky bohu. Stejně jsem se ale před Davidem znemožnil. Ve snaze zůstat ve vzájemném kontaktu se mě zeptal:
„Jakou máš emailovou adresu?“
Rozhodl jsem se ignorovat to divné přídavné jméno, na které jsem doposud nikdy nenarazil. Považoval jsem ho za pražskou adjektivní zhýralost. Jsem to přece já, kdo studuje jazyk a jiné humanitury, a tohle slovo jsem na naší plzeňské akademické půdě nikdy neslyšel.
„Adresu? Tu mám pořád stejnou. Náměstí Milady Horákový…“
„Ty vole, ne poštovní. Emailovou. Elektronickou adresu.“
Zmohl jsem se pouze na bezhlasý připitomělý výraz nechápání. David měl tu trpělivost a všechno mi to vysvětlil.
Asi o dva semestry později, rok 1997, jsme se viděli znovu a já mu hned radostně oznamoval, že už jsem to, no ty www stránky už i viděl.
„Ale zatím jen černobíle. Na studijním mý alma mater maj jen černobílý televizky.“
„Monitory, vole,“ opravil mě David. „A ten email už máš?“
„Ne.“
„Tak si zapiš moji emailovou adresu a až budeš mít tu svoji, tak mi napiš. Moje je: david bla bla @...“
„Co?“ zeptal jsem se.
„Zavináč. Zavináč seznam cé zet.“
„No jasně,“ řekl jsem jako by zkušeně ve snaze nepřivodit si další technologické ponížení. A abych nebyl za úplného IT trotla, jal jsem se bez dalších dotazů zapisovat Davidovu adresu. Z-a-v-i-n-á-č, vypisoval jsem poctivě všechny hlásky tohohle divného slova. Asi nějaká přezdívka, říkal jsem si v duchu. David naneštěstí můj vyhláskovaný zápisek zahlédl.
„Ty vole, no ty seš těžkej případ. Co vás tam v tý Plzni učí?“ řekl znechuceně a s výrazem misionáře vnášející do mého života světlo technologického pokroku mi vytrhl papír z ruky a zakreslil na něj místo slova ZAVINÁČ písmeno A v kroužku. Nedotaženém kroužku, všiml jsem si ještě.
O další akademický rok později, rok 1998, dorazila emailová pošta i k nám do Plzně a hlavně do mého života.
No a dnes, rok 2014? Mám pocit, že dnes, jak jsem již řekl, jako příslušník pokolení třicátníků, brzy čtyřicátníků za mladšími generacemi v IT problematice nijak výrazně nezaostávám. Se spolužákem Davidem, dnes známým internetovým novinářem, pravidelně komunikuju. Nejen přes email, ale taky pomocí Skypu, WhatsAppu a Viberu. Vlastně na mě může být David dost pyšný, jeho úsilí a trpělivost se vyplatily. Dnes mám svůj vlastní web, blog i e-knihu. A například tenhle text sebejistě sázím všemi deseti prsty do licencovaného Wordu, text formátuju, vkládám do něj všechno možné, navrhuju, jedu reference, korespondence i revize, měním zobrazení a sdílím na internetu, kterému už jinak než net ani neřeknu. A to všechno navíc v barvách, protože tenhle můj přenosný tenounký počítač, jenž je lehčí než dvoulitrovka lehké koly, můj nezbytný doplněk k napsání jakéhokoliv textu, nemá černobílou, ale plně barevnou televizku.
