Potkali se v divadelním baru někde u Charing Cross Station. A protože zrovna na několik minut došel nápoj, který měli oba v úmyslu si objednat, dali se do řeči.
O tom, jak dlouho trvá vyměnit sud. O tom, proč si nedat k pití něco jiného. O tom, jak se oběma líbí po první polovině ta divadelní hra, na kterou přišli. Nic moc, asi to do konce nevydržím. V tom se shodli. Aniž by si to nahlas potvrdili, oba měli náhlý pocit, že by se shodli na více věcech. Podobné vidění. Stejný smysl pro humor. Možná i stejné zájmy. Po otázkách odkud jsi a co děláš ten zdejší vysvětlil tomu odjinud, že ať si z toho nic nedělá, že tady v Londýně má každý za svým povoláním, které většina lidí dělá nerada, ale zkrátka musí, aby se tady uživila, lomítko. Což znamená, že v podstatě jsi nebo chceš být někým jiným. Koneckonců jsme v divadelním baru, vsadím se, že tenhle barman, co tak POMALU mění ten sud s pivem, je barman lomeno aspirant herectví. Vlastně znám spoustu lomeno herců, lomeno zpěváků.
„V tom případě já jsem office administrator / spisovatel.“
„Fakt? No tak vidíš, tak to sem do Londýna docela dobře zapadáš. A co píšeš?“
„Teď nic. Jsem zablokovanej.“
„Tak to bych ti možná mohl pomoct to odblokovat. Já jsem totiž instalatér.“
„Instalatér lomeno…“
„Lomeno nic. Jen instalatér. I když vlastně rád maluju a posílám svoje pokusy různejm galeriím.“
„Řekl bych, že jsi určitě dobrej!“
„Jako instalatér, co dokáže odblokovat, určitě. Ne jako malíř. Proč se směješ?“
„Protože v mým jazyce to dokážu tě odblokovat zní tak nějak… sexuálně.“
„V angličtině taky.“
A potom před nimi na baru konečně přistály dvě malý pivka. Pár dalších slov, vět, vtípků a potom už jen divadelní gong oznamující, že druhá půlka téhle nudné hry – asi ji napsal nějaký dramatik lomeno zedník – za moment začne. Rychlé vyprázdnění sklenic a močových měchýřů. A pak před dveřmi toalet neohrabané rozloučení a rozchod. Ten zdejší do přízemí, ten odjinud na druhý balkón.
Druhá půlka představení byla ještě horší než ta první, hrozně se vlekla a z druhého balkónu byl špatný výhled do přízemí. A když byl pak konečně konec, seběhl ten odjinud dolů do rychle se vyprazdňujícího přízemí. Připravená výmluva zněla chtěl jsem vidět, jestli náhodou jiný úhel pohledu na jeviště nezmění můj názor na tuhle tříhodinovou sračku, ale nebylo ji komu říct. Asi to dokonce opravdu nevydržel.
Mezi již prázdnými řadami procházela uvaděčka a sbírala ze země odpadky.
„Já bych to scénické ztvárnění pojala minimalističtěji a soustředila bych se víc na vnitřní život postav,“ řekla uvaděčka / literární kritička, když zvedala ze země prázdné obaly od čokolád a gumových bonbónů.
