Subjektivní emocionální postoje

Vztek, agrese, jízlivost a jiné formy ofenzivních postojů, které vykazují znaky neasertivního chování, jsou jedním ze základů lidského emocionálního spektra. Pokud si myslíme, že je spolehlivě zvládáme, většinou se transformují v jinou formu neasertivního chování (smutek, úzkost, deprese). Pro induktivní kombinace je chápání tohoto principu velmi důležité nejen ke správnému užívání emocí, ale především k tomu, aby jejich souhra vyvolávala co nejstabilnější výsledky.

Chemické reakce v mozku v extrémních chvílích totiž v lepším případě velí – zaujmout ofenzivní postoj k prosazení vlastního zájmu. Pokud tento zájem nedokážeme uvést v praxi dostupnými konvenčními prostředky (většinou proto, že je neznáme), vyvolává to v subjektu dojem jakési bezradnosti. No a protože jsou lidské emoce konvenčnímu myšlení předřazeny, přirozeně dojem z takové situace začne v mysli rezonovat a nastoupí ony emoce.

Abychom si tento princip mohli lépe představit, můžeme si načrtnout principielní model fungování procesů v mozku. Pokud si nyní odmyslíme různé zbytečně složité nuance vzájemných vazeb, můžeme si takový princip představit jako souhru tří diametrálně odlišných dovedností (tímpádem vlivů).

Automatizované tendence. Úplně nejstarší evoluční nástroj. Opakováním činností, si většinu z absolvovaných pohybů, reakcí atd. asociativně automatizujeme tak, ať jsou tyto reakce pokud možno bezprostřední, okamžité. Tuto schopnost si pěstují třeba sportovci neustálým opakováním. Pokud jsou dané tendence automatizované, není zapotřebí nad nimi příliš přemýšlet, takže jsou takřka okamžité. Pro induktivní kombinace úplně nejdůležitější nástroj, protože tato schopnost se nevyužívá pouze při pohybu, ale i při konvenční asociaci myšlenek. Zvládání tohoto principu znamená, že subjekt umí reagovat okamžitě v nějaké známé intelektuální činnosti (slovní fotbal, šachy), a zároveň jej umí realizovat i do pohybového ústrojí (různé hry náročné na reflexy). Nepodařilo se mi totiž nikde zjistit co přesně je k tomu zapotřebí, každopádně zpomalené reflexy snižují přesnost induktivních kombinací minimálně o 50 procent. Pokud si subjekt neví rady jakým způsobem automatizované tendence aktivovat, pomáhá při přemýšlení sledovat chování morčat nebo včel. O automatizovaných tendencích někdy příště.

Emoce se vyvinuly ve chvíli, kdy automatizované tendence přestaly pro přežití druhu stačit. Začali jsme se například některým neúspěchům vyhýbat, protože v nás vyvolávaly špatný pocit. Takže zatímco třeba včela naráží do okenního skla opakovaně, ve snaze proletět, morčeti v bludišti většinou jedna špatná zkušenost stačí, své automatizované chování se snaží jakkoli přizpůsobit, aby se onomu pocitu vyhnulo. Aby se emoce transformovaly jako ofenzivní, je zapotřebí mít k dispozici nějaké ofenzivní prostředky. Pokud subjekt žije s určitou dispozicí, kterou může efektivně zasahovat do svého okolí, bude ji využívat v rámci ofenzivních emocí. Takže pokud se dostane do neřešitelné situace, může tuto dispozici zohledňovat i zcela automaticky. Takové morče většinou uteče, protože má vzhledem k realitě poměrně omezené možnosti (neúspěšná aplikace, poučení). Ale občas kousne, pokud brání mladé. Jiná eventualita totiž v dané situaci neexistuje.

Racionální vědomí. Zcela logické a racionální vědomí v biologickém světě neexistuje, pokud nemá subjekt absolutní paměť, a pokud nemá před každou interakcí dostatek času na přemýšlení. Mimochodem z tohoto důvodu je zvládání automatizovaných tendencí tak důležité, člověku by mohlo trvat hodiny co jinak zvládá v okamžiku. Vědomí se tedy kombinuje s předchozími dvěma principy. Pocity jako úzkost nebo deprese, jsou vynálezem racionálního vědomí, protože v daném okamžiku subjekt předpokládá právě některá specifická fakta, s nimiž nemůže třeba nijak pohnout. Zatímco třeba zvíře uteče nebo se stále snaží, protože onen předpoklad není schopno pochopit. Vědomí je většinou nejméně aktivní i když má největší vliv. Jak může mít určitý princip takřka absolutní vliv při minimální aktivitě? Dává totiž k dispozici celé spektrum vjemů, jež subjekt následně zpracovává. Na toto zpracování má vědomí vliv pouze takový, že určuje jakési mantinely toho kam se posouvá. I když je fakt, že u sofistikovaných způsobů myšlení (jako matematika) je všechno jinak. Nicméně tento způsob myšlení je pro induktivní kombinace takřka nepoužitelný, protože předpokládá jakési racionální mantinely v každém detailu. O tomhle asi někdy příště.

Z těchto tří principů vyplývá, že pokud v jistých situacích člověka emoce ovládají, je to jen z toho důvodu, že je nemá buď nijak automatizované (zvyk) nebo nemá k dispozici prostředky pro ofenzivní postoj (emocionální dominance) nebo nenachází jiné vědomé prostředky pro transformaci situace (asertivita).

Při rozkrývání podstaty nějaké životní situace, na níž chceme induktivní kombinace aplikovat, se velmi často stává, že se nás nějakým způsobem osobně dotýkají. Protože chceme našich emocionálních postojů především využívat, nemělo by se stávat, že budou využívat ony nás. Evolučně jsme totiž defakto bezchybně koncipováni, jen je zapotřebí si osvojovat jakousi sebekontrolu nad tím co s námi naše mysl provádí. Uvedený principielní výčet je jen špička ledovce toho, co je pro subjektivní kontrolu zapotřebí. Ehm, je třeba mít na paměti - existuje teoreticky určitá pravděpodobnost, že to celé funguje trochu jinak, a tedy budou jiné způsoby transformace vědomí, než se kterými se budeme časem seznamovat.