Priority podle způsobu aplikace

„Priority“ jsou vlastně podvědomé konfigurace, které vnímáme zcela bezprostředně a podle některých současných filosofů „samozřejmě“. Bezprostřední a samozřejmá věc je taková, o níž není třeba nijak přemýšlet, ale vždy v dané situaci „přichází sama“.

V článku „Emoce a vědomé priority“ jsme si přiblížili jak asi funguje vzájemný vztah emocionální odezvy a právě těchto priorit. Z tohoto pohledu může znít definice v podobě „priorita“ trochu divně, protože emocionální odezva se čistě technicky na pohled chová úplně stejně, ale v klíčových aspektech nemají tyto dva principy téměř nic společného.

Priority vznikly souběžně s emocemi. V momentě, kdy se v jeskyni nějaká praopice spálila o žhavý kámen, se tomuto kameni začala vyhýbat navzdory tomu, že při pohledu na něj už dávno ztratila onu „negativní“ emocionální odezvu. Člověk se nemůže cítit zle pokaždé, když natrefí na něco, co s ním v minulosti zacvičilo a platí to i naopak. Kdyby tomu bylo jinak, člověk by mohl přemýšlet možná jen v prázdné místnosti se zapnutou relaxační hudbou, zatímco dnes je schopen řešit náročné úkoly i v autě na rušné křižovatce, s mobilem u ucha a prstem v nose.

Není zcela jasné které části mozku na konfiguraci priorit participují, ale je velmi pravděpodobné, že všechny najednou. Existuje totiž mnoho rozličných druhů konfigurací podle toho do jakých situací se subjekt ve svém životě dostává a především – co si o nich myslí. Ještě nedávno tak byla zcela na místě třeba Freudova teorie o ovlivnění podvědomí skrze klíčové zážitky v dětství subjektu nebo jeho náhled na vlastní „ego“. V těchto experimentech reagoval adekvátně většinou každý, protože mu svým způsobem bylo nejdříve řečeno co si o nich má myslet nebo jak se na ně dívat.

Přitom čistě teoreticky je mysl natolik flexibilní, že se dokáže konfigurovat do jakékoli požadované koncepce. Nejdůležitější při těchto experimentech je vědět, že emocionální odezvy nebývají zpočátku vůbec adekvátní a subjekt se musí naučit přemýšlet vědomě navzdory vlastním pocitům, které se při častém opakování novému nastavení přizpůsobí. Platí zde mnoho „ale“, i když pro základní představu to myslím stačí.

V zásadě se dají priority podle způsobu aplikace rozdělit do dvou základních kategorií. První jsou priority, které koncipujeme na základě vlastních preferencí a druhé, které koncipujeme na základě preferencí svého okolí.

Pokud chceme používat induktivní kombinace pro záležitosti individuálního charakteru, je zapotřebí umět co nejdříve rozlišovat mezi tím zda prezentovat něco jako imponující nebo důležitou věc z toho důvodu, že má nějaký význam pro okolí – anebo jsou tyto aspekty příznivé pro vlastnosti této věci jako takové. Už pouhopouhá preference vlastního zájmu znamená jakýsi zárodek k vypěstování prvních vlastních priorit. Podobným tématům se budeme dopodrobna věnovat někdy příště.

Pokud jde o induktivní kombinace pro záležitosti společenských nebo sociálních věd, těm se věnovat nebudeme.

Experimentování s prioritami je velmi silný nástroj k pochopení některých základních principů toho jakým způsobem začít zacházet se svými bezprostředními reakcemi. Ty totiž mohou být důsledkem kombinace bezprostředních reakcí, při troše cviku deduktivních schopností až nakonec induktivních kombinací. Člověk musí už od začátku počítat s tím, že sahá do svých základních lidských principů a jen si s nimi hraje jako malé dítě. Ovšem ke zvládnutí toho všeho je zapotřebí občas umět se bez mrknutí oka všech svých dosud objevených principů zbavit.