Protagonista a antagonista jsou pasé

Respektive je dělení na „kladný“ a „záporný“ charakter už podle mě tak nějak tématicky vyčerpané, a v tomto smyslu, nenabízí jakékoli další variace v podstatě nic nového a fascinujícího.

Pokud je divák aktivní a ledacos už viděl, můžou jej zaujmout spíš už jen jejich extrémní verze, jako když si záporná postava ve volném čase hraje s čivavou a nosí směšné doplňky k oblečení. Jinak se chová stále stejně, je v zásadě proti něčemu, čemu divák fandí nebo proti protagonistovi jako takovému.

Na druhou stranu vypouštět tuto složku z příběhu ven může znamenat určitou rozbředlost a nevýrazný proud konfliktů a událostí. Jednoduše pokud zde není nikdo, kdo by protagonistům házel klacky pod nohy, může konflikt vznikat patrně jen jejich vlastní vinou anebo jako abstraktní odkaz na „smůlu“ nebo „nevyzpytatelné náhody“ v životě každého z nás. Těmito neduhy trpí prakticky všechny filmy, které se snaží oprostit od létami prověřeného schématu antagonisty.

Konflikt je pro film důležitý z toho důvodu, že v nás evokuje instinkty, které jsme si vypěstovávali kvůli vlastnímu přežití. Je vzrušující sledovat napínavý příběh, který nakonec dobře dopadne, protože nám tím zprostředkovává pocity, které nám v reálném životě chybí. Jedním dechem bych ale dodal, že při sledování filmu člověk na něco takového obvykle vůbec nemyslí, spíše v lepším případě jen sedí s otevřenou hubou v poloněmém úžasu nad tím co se to vlastně děje.

Pokud se něco děje, a v tom to právě je. Do určité míry je zapotřebí roli antagonisty zachovávat a transformovat ji do jakékoli podoby. Nicméně namísto toho abychom neustále zdůrazňovali onen příběh jako takový, můžeme sled událostí vnímat spíše jako příležitost k tomu realizovat se v něm mnoha dalšími (třeba nesouvisejícími) způsoby. Hlavní výhoda je v tom, že se tak dá vyhnout vysvětlování (třeba technických nebo právních) souvislostí, o kterých nemáme ani ponětí.