Celkem podstatnou a hodně využívanou lidskou vlastností, je podvědomé dokreslování. Tento článek navazuje na předchozí „paměť a informační mosty“ a „práce s hardwarem“ - kde bylo psáno o konkretizaci, a také „priority podle způsobu aplikace“ - protože priority jsou svým způsobem výstupem dokreslování (tohle rozšíříme někdy příště).
Už jsem někde tak trochu zmínil, že v induktivních kombinacích vlastně nejde o nic jiného než o využívání podvědomých asociací. V principu to funguje tak, že subjekt postřehne určitý zlomek ze skutečnosti, situace nebo povědomé věci, a vše ostatní si zcela automaticky dokreslí. Pro induktivní kombinace je důležité, aby si zcela automaticky dokresloval jen to co zrovna potřebuje.
Automatické dokreslování se dá celkem snadno pochopit při pozorování sebe sama v nové situaci nebo novém prostředí. Pokud je něco takového pro člověka obvyklé, už si vnitřně „standardizoval“ spoustu postojů, při nichž se v okolí efektivně orientuje, ví jak se chovat, ví kde hledat informace a tak dále. Tuhle vlastnost zcela postrádají například autisté, kteří mj. vážou své automatické asociace výhradně na konkrétní lidi a konkrétní prostředí.
Postupné doplňování „informačních balíků“, při nichž se nám okamžitě vybaví jak reagovat, co si myslet, co udělat, je tedy přirozené a každému vlastní využívání schopnosti dokreslování.
Využívání principu dokreslování dalším způsobem, je možné pouze při vědomém tréninku. Tuto přirozenou lidskou vlastnost umí mysl přetavit do nástroje, který se dá využívat při improvizaci jakéhokoliv druhu nebo při kombinování souvislostí u dedukce. Tento trénink je možné provádět na čemkoliv, co se zrovna nabízí, od hádání filmové zápletky, možných emocionálních reakcích lidí, přes vytušení slov jen za pomocí počátečních písmen, odhady při vyšší rychlosti (počítačové hry), nekonkrétní plánování a tak dále. Tohle asi taky někdy příště.
Mysl je tak kvůli zvyku k aktivnímu odhadu východisek nucena zohledňovat možnou eventualitu i v místech, které mohly být do té doby zcela jasné a neměnné. To je dáno tím, že si aktivně vytváří jakési prázdné bubliny v místech, které by mohly novou eventualitu nabízet. No a pokud se dostane do fáze, kdy je schopna se zpětně rozpomenout na celý soubor těchto aktivních bublin v případě, že dojde na související asociaci, je s touto pomocí možné vytvářet prakticky jakékoliv dostupné induktivní kombinace.
Takže pokud například narazíme na vlastní verbalizovaný text, u něhož si v nové situaci myslíme něco úplně jiného než v té předchozí (když se psal), je výstup našeho přemýšlení o něm v současnosti defakto induktivní kombinací.
