Rokytnice v OH - Tvrz Hanička - Anenský vrch - PR Černý důl - Vysoký Kořen - Neratov

Posledního července 2015 jsem se vydala na Anenský vrch. Musím však hned na začátku předeslat, že to po všech stránkách byla jedna z nejzajímavějších túr, které jsem kdy zažila.

Vyrazila jsem brzy ráno do Žamberka, kde jsem přesedala na autobus do do Rokytnice v OH a následně na Haničku. Stalo se mi však něco, co mé plány úplně nabouralo. Řídila jsem se jízdním řádem IDOS a také tabulí přímo na nádraží, kde stálo, že autobus do Rokytnice odjíždí z nástupiště 8. Tak tam stojím a čekám...ale autobus pořád nikde. Přímo přede mnou, o dvě řady dopředu stál nějaký autobus, o kterém by mě ani ve snu nenapadlo, že je to ten můj. Za nějakou chvíli zavřel a odjel. Prostě chybička se vloudila a v obou řádech to bylo špatně napsané. Byla jsem pro příště pořádně poučená...

Řešila jsem, co dál. Jelikož jsem měla zaplacenou jízdenku až na místo, nechtělo se mi ji nechat propadnout. Věděla jsem ale, že i když pojedu do Rokytnice dalším autobusem, který jel zanedlouho, budu tam muset čekat tři nebo čtyři hodiny na další přípoj směrem do Bartošovic v OH a Neratova, který staví i na Haničce. Přemýšlela jsem také o variantě jet zpátky domů, nebo se vydat na jiný výlet, což se mi ale nechtělo, protože jsem neměla naplánovanou trasu, odjezdy a příjezdy spojů a ostatní potřebné náležitosti. Nakonec jsem tedy jela nejbližším autobusem do Rokytnice, s tím, že teprve tam budu řešit, co a jak dál. Rozhodně se mi ale nechtělo zůstávat v Rokytnici do dalšího autobusu někde v 11 hodin, protože pak bych mohla na Anenský vrch zapomenout.

Po příjezdu jsem došla na náměstí a chvíli si pohrávala s myšlenkou sehnat si taxi, které mě na Haničku doveze. Nechtělo se mi však platit nějakou horentní sumu, protože je to přece jen pět kilometrů, takže pár stovek by na to určitě prasklo. A tak jsem se nakonec rozhodla, že půjdu po svých, i s tím rizikem, že nestihnu všechno, co jsem plánovala. Prioritou byl pro mě Anenský vrch a rozhledna Anna, takže jsem v podstatě nepočítala s tím, že stihnu i Přírodní rezervaci Černý důl. Ale Pán Bůh se postaral o všechno zcela originálním způsobem...

Vyšla jsem tedy Horskou ulicí přes Prostřední a Horní Rokytnici směrem na Haničku. Fotila jsem rokytnický kostel Všech svatých na náměstí, Sochu Nejsvětějšího Srdce Páně, kapličku sv. Antonína s lípami, různé chaloupky a také nádherné rybníky. Pod Panským Polem jsem zabočila doleva, a tak jsem se dostala ke vstupnímu objektu Dělostřelecké tvrze Hanička R-S 79a "U silnice". Po třech stech metrech jsem si na rozcestí udělala pauzu a pokračovala po červené severozápadním směrem na Anenský vrch. Cestou jsem míjela větší i menší objekty předválečného opevnění.

Když jsem konečně dorazila na Anenský vrch, bylo tam několik lidí, ale postupně se to docela vyprázdnilo. Protože jsem chtěla zkusit, zda i při svých závratích dokážu vystoupit na rozhlednu Anna z roku 2010, vysokou 17 metrů, a také se začínalo trochu zatahovat, zamířila jsem nejprve na rozhlednu. No, vylezla jsem na ni, ale moc příjemně mi teda nebylo. Nicméně ty úchvatné výhledy na Suchý vrch, Zakletý, okolí Říček v OH a ostatní lokality skutečně stály zato, jen škoda, že už na obloze nad modrou převládala oblačnost. Když jsem udělala dost snímků, sešla jsem opatrně dolů a sedla si na lavici, abych si pořádně odpočinula. Potom jsem ještě fotila panely naučné stezky, ale zapomněla jsem, bohužel, na dva velké bunkry, které se tam nacházejí, což mě dost mrzí, bezpochyby i proto, co následovalo po mém sestupu z rozhledny.

Lidé pomalu odcházeli, sem tam přišel nějaký další turista. Kousek opodál jsem si všimla takového staršího kluka, s dlouhými vlasy v culíku, neoholeného...no, vypadal tak, že z něj šel skoro strach. S někým tam mluvil a když ten dotyčný odešel, přišel ke mně. Dali jsme se do řeči. Později se mi představil jako Pavel, v květnu oslavil padesátku a žena mu řekla, ať si vybere nějaký dárek. A proto vyšel na pěší pouť od nich z Budišova, nedaleko Litomyšle, do Neratova, aby poděkoval Panně Marii. Byl na cestě už pátý den, což naprosto korespondovalo s jeho zevnějškem. Na Anenský vrch přišel shora, od Komářího vrchu, a na mapě mi ukazoval trasu, kterou prošel. A tak jsme povídali a povídali... Jeho žena se ten den měla vracet z Akademických týdnů s nejmladší dcerou, kterou kojila, a měli se setkat v Neratově, kde byla večer Mše Svatá. Protože jsme na Haničku, odkud jsem chtěla kolem půl čtvrté odjíždět, měli společnou cestu, domluvili jsme se, že půjdeme spolu. Prolezli jsme ještě ostatní objekty patřící k Haničce, najedli se obrovských zralých a šťavnatých borůvek (i přes to velesuché léto). Zabočili jsme směrem k Hadinci, protože jeho žena mezitím dorazila do Neratova a šla nám naproti. Chtěli jsme se společně podívat na kapli sv. Anny, která se nyní nachází na hranici PR Černý důl, ale původně stála právě na Anenském vrchu, odkud byla přenesena na toto místo při stavbě opevnění.

Potom jsme si ještě vyměnili kontakty...a vtom to přišlo. Ukázalo se, že Pavla znám z dřívějška, ovšem jen podle jména, jako kněze, který v naší farnosti pomáhal zakládat Salesiánské hnutí mládeže. Nyní už byl několik let laicizovaný a měl rodinu se čtyřmi dětmi. Poté mi nabídl, že pokud chci, mohu jít do Neratova s nimi a protože jedou zpět domů směrem na mé bydliště, vezmou mě s sebou. Dlouho jsem neváhala a přijala to. Po chvíli hledání jsme našli i kapli a pak pokračovali kolem osady Hadinec směrem na Vysoký Kořen, odkud se sejde přímo do Neratova.

Já už jsem však měla hodně otlačené nohy, protože nakonec z toho byla dvacetikilometrová túra, kterou jsem naprosto nečekala, a ještě pár dní předtím jsem prohlašovala, že 20 km nedám. Na Vysokém Kořeni jsme se rozloučili s tím, že beze mě z Neratova neodjedou. Mše Svatá byla v 18 hodin, takže jsem měla zato, že to pohodlně stihnu...leč nestalo se tak. Ty otlačené nohy mi daly hodně zabrat, navíc trpím chronickým zánětem obou achillovek, což se projeví při a hlavně po takovéto velké zátěži. A protože nerada chodím někam pozdě, na Mši Svatou jsem nakonec, jakkoliv mi to bylo líto, nešla. Protože mi cestou došlo pití a bylo hodně horko, zapadla jsem do hospody a objednala si dvě coly. Potom jsem už přešla kousek k autobusové zastávce, kde jsem čekala na Pavla, Petru a Josefínku. Myslím, že bylo kolem osmé, když jsme dorazili k nám. Bylo to hodně náročné, ale nakonec jsem byla ráda, že mi ten autobus ujel, protože jsem toho názoru, že pokud by šlo všechno podle mých původních plánů, možná bych se s Pavlem na Anenském vrchu minula. Zkrátka, Pán Bůh je Nejlepší Režisér a vyplatí se spoléhat jenom na Něj.

Fotogalerie ZDE