Tradiční podzimní cyklovyjížďka. Plánovaná několik měsíců dopředu. To nikdo nemohl tušit jak krásně vyjde počasí. Tentokrát tři účastníci a nádherný prodloužený víkend před námi.
Z Regensburgu do Prahy jsem jel již 2x. Tak tentokrát volím trochu jinou trasu, malou okliku, ale zato podél kouzelné říčky Regen. V plánu je tentokrát asi zhruba 290 kilometrů, rozdělených do tří cyklodnů.
Ve čtvrtek večer nás moje půlka (za což ji všichni ještě jednou děkujeme) zaveze autem do Regensburgu. Jsem líný dávat na střechu zahrádku a tak skládám do Octavie (III. generace, Liftback) tři horská kola a čtyři osoby. Je jasné, že musí stačit kufr a sklopená pouhá třetina zadních sedadel. Daří se a tím stanovuji nový rekord 3+4 (3 kola + 4 lidé), doposud jsem měl maximum 3+3. Má to dvě výhody. Na dálnicích se nemusíme rychlostně omezovat a tak to po Německu smažím 160-180 a kola můžeme nechat v bezpečí složená v autě v hotelové garáži až do pátečního rána, kdy je teprve vytáhneme a sestavíme.
Vítá nás večerní Regensburg.
A pak už zapadnout do typické bavorské hospody na večeři a na první pivní natankování před cestou.
A pátek ráno tedy konečně start. Regensburg nás uvítal klasickou podzimní mlhou. Ale byla taková suchá, nevlezavá. A trvalo to jen chvilku. Za hodinku za městem už bylo vše jak má být.
Pak přišla pro nás nečekaná, ale velice příjemná věc. Cyklostezka byla opět vedena po trati bývalé železnice. To vám zajistí neskonalé zážitky. Jezdíte v zářezech, po náspech, někdy i v tunelech, kolem starých nádražních budov a stoupáte nebo klesáte jen mírně, tak, jak může mašinka.
Tak jedeme dál.
Dorážíme do Eslarnu. To je opravdu kousek od naší hranice. Ale přenocování v typické bavorské vesničce si nemůžeme odpustit. Ale hlavně se těšíme na večerní odměnu v místní hospodě.
V místní hospodě konstatujeme dvě věci. Byť kousek od hranice, tak na českou televizi nenarazíte. Prostě je to nezajímá a nepřijímají to. Nezbývá nám tak nic jiného, než se na náš zápas s Anglií dívat přes internet na mobilu. A druhá věc je, že i když ovládáte němčinu, tak bavorštině prostě nerozumíte. I tak se dá s místními nějak kostrbatě domluvit.
Ráno je počasí beze změny. Ba stále tepleji.
Nastal čas přechodu zemské hranice a návratu do země krále Miloše.
A teď začalo jít do tuhého. Na jedné pastvině jsme si otevřeli dvířka na cestě, tak, jak to bývá běžné. Očekává se od vás, že ta dvířka za sebou zase zavřete, aby zvířata neutekla. To jsme taky udělali. Bohužel uvnitř bylo zvíře jen jedno. A ten býk se na nás díval hodně výhrůžně. Já měl navíc na sobě červené triko, které jsem hodně rychle sundal. Dali jsme se na potupný, opatrný, ale přesto rozhodný ústup. Ondrovi se podařila jedna jediná fotka. Pak už jsme radši dali tu zpátečku.
Za chvíli se před námi již objevila Plzeň, kterou jsme jen objeli po jihu a jeli na Rokycany, kde jsme si dali další nocleh.
Pak už jen kolem Točníku a Žebráku dál k Praze. Nakonec jsme to nebrali podle plánu k metru na Zličín, ale v Berouně to vzali ještě podle Berounky na Zbraslav a domů. A to už jsou pro cyklisty notoricky známá místa a cesty, tak to už sem nedávám.
PS: V diskusi budu mazat vše co s tímto blogem nesouvisí.
