A přitom jsem měl tak trochu pocity jako v roce 1989, když takto inaugurovali Václava Havla. Omlouvám se mu, na něj nedosáhne už asi nikdo. Ale ta doba se vrátila.
Byla to doba více jak 30ti let, kdy takováto inaugurace byla vlastně jen pěkným divadýlkem pro kamery. Prezident přeci není nic jiného, než nejvyšší úředník, placený ze státních peněz a za to sloužící tomu státu. Správná demokracie pak jakoukoliv změnu na tomto postu musí brát jako něco normálního a běžného. A tak tomu zdánlivě bylo doposud. Proto po euforii na konci roku 1989 se už jednalo o takový běžný akt.
Proč je tomu dnes jinak? Proč slyším ze svého okolí oslavné řeči? A proč je čtu třeba i na těchto stránkách? Nadšení lidé na nádvoří Pražského hradu. Čekání na první projev prezidenta. Proč to všechno?
Protože se to zvrtlo. Ten nejvyšší úředník sloužil v posledních letech hlavně sám sobě a svému okolí. Rozvrátil společnost (Pražská kavárna, dolních 10 milionů, novinářská žumpa ...), znemožnil nás na mezinárodní scéně (tedy kromě té východní) a naučil nás hrubosti a lhaní. A člověk dnes tak nějak čeká a tuší změnu, podobně jako v roce 1989.
A i když mám dnes euforistické pocity, je to bohužel vlastně smutné, kam jsme za poslední léta sklouzli. Kam se mohla propadnout společnost po tom zlomovém roce 1989, kdy naděje najednou zvítězila a lidé byli ochotni přinášet oběti.
Dnes se neděje nic jiného, než že se vracíme do normálu. A smutné je, že mám pocit, že je to něco na oslavu. Doufejme proto, že se éra posledních 10ti let už nebude vracet. A že další inaugurace prezidenta České republiky už bude zase jen takový běžný slavnostní akt, bez zvláštního významu, tak jak si nejvyšší úředník zaslouží a co se možná hodí pro reprezentativní hlavu státu. Ale nebude to zase oslava nějakého zlomu. Tak i když si dnešní den užívám, už bych ho nerad musel zase zažívat.
