Samozřejmě že pro každého něco jiného. A je jedno, jestli duchovního nebo materiálního. Pro někoho na ohrnutí nosu, pro někoho vrchol štěstí. Tak to chodí.
Děda toho už měl dneska zase dost. Ne, že by v tom pečováku o něj neměli starost. Ale bylo to pořád to samé, snídaně, skupinová terapie, oběd, odpolední odpočinek, společné hry, večeře, televize, postel ... pořád dokola. Jeho rodina na něm nešetřila, tento dům patřil k těm nejlepším co existovaly. Personál tu byl příjemný i když zrovna nikdo nebyl na dohled, jídlo bylo rozmanité, nebylo si nač stěžovat. Až na tu nudu.
Dnes, 23. prosince, za ním zase přijde rodina. Ne, že by chodili jen na Vánoce. Chodili ho navštěvovat pravidelně a často. Ale stejně z toho měl vždycky takový ten dojem jenom povinnosti. Popovídalo se trochu o vnoučatech, něco o městě a politice, a to bylo asi tak všechno. Ani dnes to nebude jiné.
"Tak dědo, pěkné svátky a tady jsme ti něco malého přinesli". Jako každoročně to byla lahvinka dobrého koňaku. Věděli, že to má děda rád. "Franto, mohu na tebe mít malou prosbu?" naklonil se děda ke svému synovi. "Nech mi tu 1000 korun, nenápadně, v kapse županu." "Na co?" podivil se syn. Klienti tohoto pečovatelského domu mohli mít na co si vzpomněli. Stačilo říct sestřičce a hned to z obchodu přinesla. Mohl se zvednout i telefon a nechat si přivézt cokoliv zvenčí, třeba i novou televizi. Útrata se jednoduše strhávala z konta, na které se připisoval důchod a o které se starali i příbuzní. Nikomu tu nic nechybělo a dědovi ještě méně. Jeho rodina rozhodně nepatřila k těm chudým. Akorát, že někteří klienti nebyli úplně svéprávní, tak se jednoduše zavedlo pravidlo, že hotovost pro jistotu mít v ruce nebudou. Děda sice svéprávný byl, ale to pravidlo platilo pro všechny.
"Neptej se prosím, a prostě to udělej. Ano?" poprosil děda. "Tak jo," odvětil syn.
Rodina odešla a děda se už těšil na nadcházející Štědrý večer. Věc nevídaná. Společná večeře, zpívání koled, rozbalování dárků. Na každého vedení domova myslelo. Dědu čekaly teplé papuče. A pak už do vlastních ložnic a spát. To neplatilo pro dědu. Koukal do stropu a čekal až vše utichne. Pak počkal ještě chvilku. Když si byl jist, že už všichni spí, opatrně vyklouzl z postele, oblékl se, hodil ze županu tisícovku do kapsy kabátu, vzal boty do ruky a opatrně, potichu se plížil chodbou k východu.
Před domem zavolal taxíka. "Ale dnes jezdíme za dvojnásobek mladý pane," přivítal ho taxikář. "Já vím," odpověděl nevzrušeně děda, "vemte mě do Dolních Brouňovic." Bylo to asi 15 km daleko. Když tam dorazili tak děda ještě poprosil: "prosím zajeďte ještě támhle po té cestě asi kilometr támhle k rybníku." Zaplatil a vystoupil. Taxikář se zděšeně rozhlížel. Pozdní štědrovečerní mrazivá noc, nikde nikdo. "Nemám na vás počkat?" "Ne, jste moc laskavý, já si pak zavolám." A taxikář odjel.
Děda se rozhlédl a srdce mu poskočilo radostí. Tady vyrůstal. Tady honil holky. Tady se s klukama koupával. Popošel kousek k hrázi. Pohled na lesy a kopce za nimi byl za této měsíční noci prostě úchvatný. Dědovi se štěstím vedraly slzy do očí. Tady nebyl už hezkých pár let. A byl sám. Jenom sám se svými nejkrásnějšími vzpomínkami. Lepší vánoční dárek jsem si dát nemohl, uvědomoval si. Sedl si na pařez. Mráz ho štípal do nosu. Zase se rozhlédl. "To je nádhera," říkal si v duchu. Bylo mu krásně. Já už nechci nic jiného. Rozepnul si kabát, pak košili. Oboje si rozhrnul. Mráz ho udeřil na hrudník. Ale za chvíli mu bylo tepleji. A pak už jen s pocitem neskonalé radosti usnul.
