Vata prezdivana chleba 2

...meli jsme tady par aktivnich lidi, co se svym vlasatnim egem nechali protlacit do studentsky rady. Studentska rada mela pravo a zodpovednost. Jeden z nejvetsich problemu, ktery resila, byly klice od kola. Skola mela k dispozici zhruba 25 kol. O vikendu si clovek mohl pujcit vsech 25 a v tydnu jen tri. Neexistoval duvod, byla to proste ideologie. Jednou se stalo, ze se troje klice ztratily. 14 dni jsme meli zakazany kola pouzivat, dokud se klice nenajdou. Nenasly se. Studentska rada vymyslela novej system, jak kola zabezpecit. Mezitim se vsak ochladilo a o kola prestal bejt zajem.

A pak studentska rada poradala party. Vzdycky bylo originalni tema, ale vzdycky probihaly stejne. Hlavni problem byl, ze lidi v Dansku neumej pit. V sobotu rano to vypadalo ve skole jako po vybuchu a ze sklepa se ozyval smich devatenactilety Krystyny, ktera se chovala jako ozrala i za strizliva. Holka s puvodem v Jizni Africe, ktery mama nerekla, kdy je slusny si dat nohu pres nohu.

Podobnejch pubertaku tady bylo vic. Bylo tezky se smirit s jejich zpusobem komunikace. Oni vetsinou nekomunikovali vubec. S tema bastardama z Vychodu se prece bavit nebudou. Teplej Jon ze Spanelska byl hrdej na to, ze jeho matka je Britka. Uz jenom jeho Hello znelo nadrazene. Ind Ashwani nemohl pochopit, ze nekdo takovy studuje ve stejny skole jako on. V Indii gaye nemaji. Ashwanimu bylo 18, ale nemel problem se se mnou pobavit. Vypravel mi o svy rodine, ze je pro nej to nejcennejsi a nejdulezitejsi, co na svete ma. Nechapal, proc my v Evrope mame tolik problemu ve vztazich. Rikal mi, ze kdyz se prochazi po Helsingoru, je mu smutno, protoze potkava osamely stary lidi, jak sedi na lavickach a krmi racky. U nich v Indii stary lidi proste sami nejsou. Nikdy by to nedopustili.

Kdyz jsme spolu hrali kulecnik, divil se, ze se lidi na mejdanu klidne libaji. Nechapal to. Je rozhodnutej libat jenom jednu zenu a to svoji manzelku. Pak mi popisoval zazitek z minuly party, kdy se mala Eleyne z Francouzsky Guiany opila a nikdo ji nepomohl do pokoje, kdyz uz na tom byla hodne spatne: „Ty lidi, nejen, ze nevi, co je laska, ale oni neumej bejt ani skutecny kamosi!” stezoval si. Najednou mi docvaklo, ze my se s lidma z Asie v zivote nemuzeme pochopit. My je litujeme, protoze nemaji majetek a materialni zazemi a oni nas litujou, ze nemame v pohode vztahy a duchovno.

Najednou jsem si pripadala jako ve starym mikrobusu, kterej ma na predni kapote namalovanej obrovskej znak miru. Vzala jsem barvy a zacala na ten autobus malovat kytky a motyly a ptaky. Pak jsem do toho autobusu nasedla. Byl natriskanej lidma. Nevedela jsem kam jedeme, ale tusila jsem, ze to bude dlouha cesta. Vsichni jsme meli stejnou vizi. Touzili jsme po lasce. Nekdo sem odjel prave proto. Sedeli jsme vedle sebe na vypolstrovanejch sedackach. Nekdo sedel vepredu nekdo vzadu. Vsichni jsme meli stejnou pozici, ale sedacky vzadu byly stary a obcas z nich koukalo pero. Na novejch vepredu sedeli spratci Zapadu a vzadu kluk z Pakistanu a z Iranu. Ja jsem sedela uprostred. Jeli jsme stejnym smerem, ale kazdej vlastne jinou odbockou. Hadali jsme se s ridicem, kterej nas chtel vzit do raje. Pak zlej Islandan Siggi vytahl z Batohu obdobu traskaviny, kterou se v Evrope slavi stesti na Novej rok. Autobus se uprostred cesty ztratil a z dalky byl slyset jeden obrovskej vybuch a Siggiho posledni veta: „Do pekla, to tady nikdo nechape sarkasmus?”

Chodila jsem v desti po rukou a najednou vysvitlo slunce.

Mily Hamlete,

po dlouhe dobe te zdravim. Jak se porad mas? Vcera jsme tady na Cronborgu slavili Halloween. Nevis, kdo vymyslel ten svatek? Nejak k nemu nemam vztah.

Diky za pisen, udelal si mi radost.

tvoje Ofelie