Zločin a trest Lídy Baarové

Famme fatale meziválečného filmu zase přivedla do kin davy. 16 let po své smrti, kdy zemřela osamělá a zbavena svéprávnosti v rakouském Salzburgu.

Jak by asi vnímala samu sebe rozstříhanou v dokumentu Heleny Třeštíkové nebo nablýskanou ve filmu Filipa Renče. Jaká Lída skutečně byla můžeme jenom spekulovat, protože její životní příběh je tak dramaticky strhující, že by se těžko našel scénárista či spisovatel, který by si tam pár bohatých metafor nepřidal. Metafor na zločin a trest. Metafor na nerozvážnost mladé ženy vláčené slávou, mamonem, nezdolnou vůlí, pracovitostí a až nacistickou disciplínou. Ženy stržené vlastní krásou, šarmem a sexappealem. Ženy, která se stala davům bohyní a ženy, jenž na pár hloupých let podepsala smlouvu s ďáblem.

Na Renčův film jsem se dívala přes zamlžené okno. Jakoby někdo Lídě rozmazal make-up. Bezmyšlenkovitě proplouvala životem z večírku na natáčení, z natáčení na večírek a slepě přijímala lásku slavných a vlivných mužů, aniž by tušila, jak moc velký vliv mají. Prostě jenom žila tak, až se stala mučednicí meziválečného filmu.

Renč i Třeštíková vypíchly její vztah k alkoholu, čímž diváka donutí Lídu litovat. Já jsem ji vnímala jako ženu, která neodpustila sama sobě. Nikdo jí nezapomněl románek s nacistickým pohlavárem. Každá zmínka o ní je spojená s Goebblesem. Jaká by byla Lída bez Goebblese? Chtěla by žít jinak?