Torzo krucifixu na statku, který měl znamenat štěstí. Ten statek, ne krucifix. Zaujal mě symbol, který pravděpodobně nebyl záměrem, ale vrhl na film úplně jiné světlo. To zase zpátky mluvím o krucifixu.
Teprve nedávno jsem zhlédla film Jitky Rudolfové Zoufalci. Druhý snímek o dnešní generaci třicátníků. Druhý snímek v rozmezí deseti let, který ukazuje na roztříštěnost vztahů, životních cílů, směru lidského bytí jako takového. První byl natočen snímek Samotáři v roce 2000 a o deset let později se setkáváme s partou podobných ztroskotanců. Otázkou zůstává, proč je toto téma tak oblíbené a zda je skutečně pravdivé, že generace dnešních třicátníků není o nic lepší než ta před deseti lety. S tím rozdílem, že ti před deseti lety se cítili sami a ti dnes jsou jen zoufalí. Co je vlastně lepší a je mezitím rozdíl a proč tomu tak je a co vlastně všichni ti Samotáři a Zoufalci hledají? Co vlastně chtějí od života?
Vzhledem k tomu, že jsem viděla Zoufalce, budu mluvit o nich. O Dagmaře, Radimovi, Lindě, Tondovi, Otakarovi a Silvii.
Film evidentně postavený na životním postoji postav, na jejich vztahu k realitě, kterou nabízí Česká republika „mladým a talentovaným“ Pražanům nebo těm, kteří se Pražany nedávno stali tím, že se přistěhovali třeba z Jablonce. Zoufalci jsou partou z gymnázia, která se rozhodla zkusit štěstí ve velkoměstě. Vzhledem k tomu, že Česká republika nabízí jenom Prahu, přesídlili tedy tam. Je zajímavé, do jaké pozice je zde Praha, neboli místo, kde se film převážně odehrává, stavěna. Praha zde hraje roli místa, které má člověku v určitém věku přinést štěstí, pokud je ovšem dobyto se vší parádou. V Americe je to možná New York a v Německu Berlín. Každý mladý člověk hledá místo, které slibuje uspokojení, štěstí nebo minimálně nějakou vizi o změně života, stereotypu.
Každý z hrdinů šel do Prahy z jiného důvodu. Tonda ani žádný důvod neměl, dokonce ani ten, aby skryl svou homosexualitu. Pro Dagmaru byl byt s telefonem v Praze sen a pro Lindu dědictví po babičce. Silvie tam našla průměrné zaměstnání jako v každém jiném městě, Radim ne a ne ukončit vysokou školu a ještě k tomu „peďák“, no a Oťas zjistil, že je gay.
Pokud se zamyslíme nad postavami, každý hrál tzv. svou „roli“. Jde o to, že každý z protagonistů pokrývá klišé, která nabízí dnešní doba. Možná také hlavně z důvodu, aby byly postavy zábavné. Ovšem problém je ten, že se z jejich života rozhodně nepoučíme a nezamyslíme se nad něčím novým. Jde o pouhé pojmenování zdánlivé skutečnosti, do které dnešní doba mladé lidi tlačí. Někteří a možná většina se tak skutečně chová a podléhá deset let přetrvávajícímu trendu býti Zoufalcem nebo Samotářem. To je totiž in. Pokud se nám náhodou podaří vstoupit do manželství, které funguje, už to není námět k filmu a postava tohoto typu by do party jaksi nezapadala. Problém je ovšem ten, že od takové postavy bychom se možná konečně něco naučili. Třeba jak udělat to, aby vztah muže a ženy skutečně fungoval. Ale šťastně vdaná žena či šťastně ženatý muž se do filmu nehodí. To by se musel natočit druhý díl, který by se jmenoval Šťastlivci aneb, co nám pomohlo. Na to se vlastně Zoufalci i Samotáři celou dobu ptají? Co nám pomůže? Neptají se prvoplánově, ale jejich příběhy křičí tuto otázku do světa.
Jak jsme se na konci filmu poučili, ani záměr přestěhovat se na společný statek, aby unikli a distancovali se od reality života, nějak nevyšel. Je zajímavé, že všichni Zoufalci hledali lásku a shodli se v tom, že když jako přátelé boudou žít společně na statku a tvořit komunitu, vytrhne jim to trn z paty. Ovšem, jak jsme se mohli na konci poučit, sobectví člověku vlastní protagonistům nedovolilo ani vstoupit do této fáze – statek. Při odjezdu na statek se na nádraží sešli totiž jenom Dagmara, která podala žádost o rozvod a Tonda s Otakarem. Proč se na nádraží sešli zrovna rozvedená matka s dětmi a dva gayové a zbytek dal přednost druhé šanci v novém či starém vztahu nebo pracovní výzvě? Torzo života, které zbylo Dagmaře, Tondovi a Oťasovi uplácli vlastně nakonec zase přátelstvím a jakousi blízkostí, která nemá s reálným životem nic společného. Kult přátelství, který neustále podtrhuje dnešní doba opět potvrzen. Vlastně jenom ty správný kámoši mají smysl, nikoliv manžel,manželka, milenec, milenka. Ona totiž ani přiznaná homosexuální orientace k ničemu nepomáhá. I tak zůstávají Tonda i Oťas osamělí. Hlavní myšlenka filmu je zase nasnadě: Jako kámoši totiž žít umíme, ale jako manželé už ne. Kde je zase chyba v Matrixu? A nehledáme my zase dokola lásku, kterou člověk prostě nemůže nabídnout?
Torzo krucifixu na statku viselo nenápadně a stejně nenápadně se hlavní hrdinové nevymanili z torza svých životů. Torza, která napovídají, že příště už nechceme film o Zoufalcích, ale ten o Šťastlivcích.
