S hamburským větrem v zádech jsem se oddávala pohledu do dáli. Kdykoliv se ocitnu v přístavu, vnímám jakési nekonečno. Jakoby nás něco převyšovalo. Nemohu dohlédnout a přitom se procházím po písčité pláži nohama hrnoucíma rozpálený písek. Občas malíčkem zaklesnu o nevymáchanou mušli a jdu zase dál ve svých myšlenkách.
Tentokrát bylo jaro a my jsme se snažily do svých vzpomínek alespoň na chvíli zachytit sílu okamžiku Hamburgu. Okamžiku pátečního večera, kdy jsme svobodné a svobodně dorazily do nejznámějšího přístavu v Německu.
Pokud hovoříme o nejznámějším přístavu, v momentu nás začne zajímat, co je na nejznámějším přístavu vlastně nejznámější. Laik vykřikne: "No Reeperbahn přece." Jenomže tam jsme nedorazily. Jakožto slečny vyšších mravů jsme se zákonitě o vykřičenou čtvrť nezajímaly. No nebudu alibistka. Prostě jsme to v záplavě zážitků a herinků k večeři nestihly. Možná kdybychom si nedaly v kavárně na rohu ten největší hrnek kávy tzv. šálu, jak se termín ujal (původně die Schalle…něco jako šálek), stihly bychom i uličku lásky. Jenomže půllitr kávy se pije prostě dlouho, a tak jsme to nejznámější v nejznámějším přístavu jednoduše minuly.
Už dlouho jsem nepsala zážitky z cest, a tak si to užívám. Užívám si to dokonce natolik, že přitom jedu na kole podél hamburských ulic, zastavuji se na kariwurst u Turka a znovu mi kručí v žaludku, když naprázdno polykám. Ano, německý národ se poněkud proměnil. Z bloňďáků jsou z ničeho nic jižanské typy. I když to není žádná novinka. Turecké obchody a obchůdky, humus a závitky z vinných listů, barevné šátky, sady náušnic a mosazných prstenů se zde prodávají ve velkém a ženy je ve velkém kupují. Och, máme rády šperky, jen si to přiznejme. Přizdobují tak naši krásu.
Zamotala jsem se v hamburských uličkách a už už sahala na kliku squatu uprostřed bulváru plného kaváren. Vierka mě praštila přes ruku a šly jsme dál.V nejbližším knihkupectví jsem se dívala na obálky knih, co asi tak letí Evropou. Která to kniha je in a která to česká kniha dorazila až do Hamburgu. Kdysi to býval Havel, Hrabal, Kohout...západní trh zásobavala knižnice z východu, senzace vyhoštěných spisovatelů popisujících bídu teroru rudého bratra. Kde je zakopán pes dnes? Po českém autorovi ani stopy. Dokonce ani Viewegh, nejprodávanější český spisovatel. V podstatě jsem si oddechla.
Labe nás začalo znovu lákat, a tak jsme se vypravily na loď. Stačila MHD jízdenka, kterou jsme si předplatily na tři dny. Jak výhodné. Z lodi jsme viděly nekonečně široké břehy řeky. Šárka pořád chtěla na druhý břeh přejet metrem pod hladinou Labe, ale pochopila, že na lodi podél Hamburgu je to dobrodružnější. Vystoupily jsme na zastávce, kde se u břehu tyčil dům o tisících patrech do nebe. Lákalo nás to. Možná, každého by to mělo lákat. Modrá oblaka prošpikovaná bílými obláčky se tyčila nad námi a my jsme samou radosti krok za krokem stoupaly po schodišti mapujícím svislou střechu domu.
Loď nás dovezla zpět do centra, kdy jsme se procházely podél Speicherstadtu a pozdravily královnu všech lodí, hamburskou dámu s dráždivě našpulenými rty plující pravděpodobně za oceán. Toho večera jsme zamířily opět na kolej, kde nás Šárka hostila po celou dobu pobytu. Stylový dům na kraji Hamburgu z pálených cihel nás vždy mile přivítal a my nad ránem brouzdaly po vodách youtube a pouštěly si kultovní songy hamburské kultury. Poslední den jsme strávily v poklidném spočinutí Kristova zmrtvýchvstání v oslavě Velikonoc a až večer se vypravily do letničního sboru Pentacostal church. Nejvíce nás zaujaly prapory, o kterých jsme vedly sofistikovanou debatu ještě na procházce nejstarší hamburskou uličkou.
Zastávka u polorozbořeného kostela nás vedla ke ztišení a lapajíc po dechu nastraženou boží přítomnost, jsme smířeny s prapory mířily naposledy k mládežnické ubytovně. Ráno jsme vyrazily s Vierkou na autobus směr Berlín, kde jsme přestupovaly a pár hodin strávily. Rychloprohlídka památek Pod lipami, návštěva evropského centra, foto u televizní věže na Alexandrplatzu nás musely uspokojit, protože za chvíli už jel autobus do Prahy a my jsme se ani nenadály a zase jsme se budily na sedmou a vyrážely do práce v Praze a do školy v Brně.
V každé z nás zůstala hamburská vzpomínka na pohodové místo, kde všichni jezdí na kole, cpou se kariwurstem a chodí v Altoně - čtvrti umělců a neziskovek do kina z přestavěné fabriky na filmy o přistěhovalcích. Studenti všech národů si tady občas zapálí jointa a v pruhovaném triku vypijou kafe na Speicherstadtu. Nakonec nechají zapadnout slunce za dnem, který jakoby nebyl a znovu a znovu se odebírají ke svým povinnostem, které se zdají být příjemnější než ty naše.
Milý Hamlete,
ráda jsem tě potkala v Hamburgu. Bylo mi ctí. Těším se na viděnou.
Ofelie
