Idylka na chorvatské pláži...

Slunce se opíralo o Kadlovo rosolovitou paži. Se zájmem studoval pro něho klíčovou stranu denního tisku. Rosickému praskla guma u trenýrek, šilhal ospalým pohledem na titulek sportovní rubriky. Pohledem zkontroloval svou drahou ženu Boženu, jestli už maže svačinu. Na dnešek vychází rohlik s paštikou, zamrmlal si pod vousy labužnicky Kadel. Když v neděli večer Božena pověsila na ledničku u nich v apartmánu jídelníček, nezapomněl si ho prostudovat. Ovšem včera ten jogurt se nedal jíst. Božena ho koupila ve slevě a cestu do Chorvatska už prostě nevydržel. Ovšem sníst ho museli všichni. I když ho Božena smíchala s marmeládou od snídaně, stejně nebyl k jídlu. A to se Kadel tak snažil, aby ho nikdo neviděl, když do plastové krabičky hrnul čerstvou šunku, ten sýr s dírami a pár balení pravé chorvatské bio marmelády z fíků. Jejich ratolesti, pětiletý Dalibor a tříletá Naděnka si hrály na kamenité pláži. Budovaly z kamínků hrad a nakonec ho vždycky rozkoply. Z kamenů se totiž stavěl hrad těžko.

Když Kadel dočetl svou oblíbenou rubriku, zkontroloval si gumu u svých plísňových džínových kraťasů a zaměřil se na nezvedeného synka, který se zálibou a nenávistí v očích stříkal vodu na slečnu vystavující na odiv stádo vyvinutých rohatých zvířat. Bez kapky cudnosti poposunula sluneční brýle na kořen nosu a sáhla po opalovacím krému.

 „Namažeš mi záda miláčku?“ snažila se svůdným pohledem odkoukaným z jihoamerické telenovely navnadit přítele, který se dobýval do cestovní chladničky.

 „Ano miláčku, ale nejdřív se trochu uvolním…“, otevřel si plechovku piva, jen to zasyčelo. Jarmila se znechuceně odtáhla a demonstrativně si vytlačila na břicho pořádné množství opalovacího krému.

„Dalibore!!! Nestříkej na tu paní, to se nedělá, omluvně napomínal svého syna Kadel a s ruměncem v rozpálené zarudlé tváři stydlivě odvrátil pohled od místa, kde se slunila Jarmila.

„Mám hlad, zavrčel nevrle Kadel, když viděl, že Božena stále luští křížovku. „No jó, už na to jdu, tak počkej, neee!!!“ Po chvíli vyndala z igelitky přibiňáky a rozdělila je rodince. „No to snad není pravda, zase jogurt jo?“

„Dyť na ledničce bylo jasně napsaný rohlik s paštikou!!!“

„Hele, buď rád, že je co jíst, děti v Africe nemaj´, co do huby! A je to pribiňák!“

„No ale já nejsem malý děcko, abych do sebe pořád tlačil pribiňáky a ještě prošlý!“

„Tak sis měl na snídani udělat extra svačinu?!“

Tohle už Kadel nevydržel a naštvaně se odvalil do plážového Bistra, kde si z trucu objednal místní pivo. Potkal se tam s Jarmilou, která pro změnu naštvaně usrkávala Piňakoladu. Naštěstí uznala za vhodné si do „společnosti“ vzít horní díl plavek, tudíž se Kadlovi velmi ulevilo, když se jí díval do očí.

„Ještě jednou se moc omlouvám za ty moje dva syčáky.“

„Ale to nic, odvětila žoviálně Jarmila. Jsou to děti ne?“

„Taky bych už nějaký brala, ale ten můj se k tomu nějak nemá, zajímá ho akorát pivo a fotbal.“

Při vzpomínce na minulý víkend, kdy Kadel seděl s kámošema U Gábinky a sledoval mistrovství světa ve fotbale s pivínkem před sebou, se mu ústa roztáhla k blaženému úsměvu. No tak co, pomyslel si, ženský zase pořád čuměj´ na seriály. Každej máme něco a vrátil se ke své rodince na pláž.

„Spokojenej?“ odfrkla naštvaně žena Božena.

„Úplně!“

„Až příště zase nezbudou kuny na suvenýry pro tvoji matku, tak mě to prosím tě nevyčítej jo?“ a s úšklebkem se zakousla do rohliku s paštikou.