Zklamání. Každý tento pocit zažil. Čím jste starší, přichází častěji. Asi proto, že máte stále vyšší očekávání, požadavky. Jste si jisti tím, co nechcete. Zažíváme ho denně v různých oblastech. Já jsem poslední dobou zklamaná z dnešních mužů…a vlastně i z dnešních žen…
Nevím, čím to je, ale jakoby to skutečné mužství a ženství u nás pomalu vymizelo. Ztratilo se, roztálo jako sněhová vločka na rozpálených kamnech…
Je to vina nás žen? Je to vina jich mužů? Čí je to vina? Můžeme vůbec někoho obviňovat než sebe samy nebo ty druhé? Kdo jsou vlastně ti druzí? Nebo ten třetí?
Mám spousty kamarádek. Jak to tak my ženy míváme, hodně si povídáme. Možná proto pak s muži potřebujeme mlčet. Někteří muži nedokážou mlčet a někteří zase nepromluví, jak je rok dlouhý. Existuje něco mezi? Je Praha jako New York, který se hemží množstvím nezadaných žen? Zeptala by se Carrie Bradshawová. Je New York jako Praha, která se hemží množstvím mužů v upocených flanelkách s půllitrem v ruce? Ptám se já. Dal by si i newyorský buran vlašák z papíru? Pražský buran s hamburgery má trochu problém. Maminka mu vždycky ohřívala sekanou.
Kdy se muži konečně osamostatní a zbaví se oné známé fixace na matku? Podporujeme to v nich my ženy? Kdy se přestaneme chorobně starat o to, aby náš drahý měl každý večer teplé jídlo nejlépe s osmi knedlíky? Kdy přestaneme být tak zatraceně samostatné? Na které straně je vlastně chyba a má cenu ty chyby neustále hledat a pojmenovávat? No a nakonec se ptá ten třetí: „Odpustíte si konečně?“
