Lze zabránit umírání?

Všichni musíme umřít. Jsou však úmrtí, kterým lze zabránit. Příběh popisuje ztrátu Davidových dětí a její příčiny. Můžeme dnes zabránit, nebo zmírnit "umírání" mladé generace?

Není pochyb o tom, že jednou z nejhorších tragédií je smrt mladého člověka. Když rodiče musí pohřbít své dítě, které zahynulo za zvláštních okolností. Jedním z těch, kteří prošli touto dramatickou zkušeností byl Izraelský král David. Bible nám vypráví, jak 3 x ve svém pohnutém životě oplakával smrt svých milovaných dětí.

Když hovoříme o předčasné smrti, musíme být velmi opatrní, abychom nezačali hledat důvody, proč se tak stalo, kdo měl vinu na situaci? Jsou za to zodpovědní rodiče, kteří zanedbali své povinností? Naše hodnocení může být falešné a nezodpovědné. Nechci se stavět do pozice Jóbových přátel, kteří měli hotové odpovědí na otázky spojené s tragédií a nemoci, která tak krutě postihla Jóbovou rodinu. Ukázalo se, že jejich hodnocení příčin smrti jeho dětí a jiných ztrát, bylo nepravdivé. Přesto se zdá, že v případě Davidova života a jeho rodiny jsou některé závažné okolností, které naznačují, že jako muž a otec v některých situacích selhal. Následkem byly komplikované vztahy v rodině i v jeho osobním životě. Neodsuzuji Davida, ale společně smíme najít některé problémy, které na konec mohly vyústit ve fysickou smrt jeho nejbližších.

      David byl úžasným člověkem. Velmi pokorným, byl mužem podle Božího srdce. Vykladači Písma ho zařazují mezi typy, které ukazovaly na Ježíše Krista. Z prostého pastýře oveček se stal moudrým, váženým králem. Bůh nalezl v něm své zalíbení a národ ho velmi miloval. Když vybudoval vlivné království, jednou, když nebyl tam, kde měl být, se zahleděl na koupající se ženu. Byla krásná a byla manželkou velitele vojska a Davidova přítele. Jeho chtíč byl v tom okamžiku mocnější, než víra. Během krátké doby zařídil věci tak, aby její manžel přišel o život, pak si ji vzal za ženu, a při tom vše mělo vypadat, že v tom nemá prsty on, ale jeho nepřátelé. Vše vyšlo podle plánu. Bůh pak poslal k Davidovi proroka, který pomocí emocionálního příběhu o ovečce a králi, odhalil Davidovou vraždu, pokrytectví a lež. Velmi se rozzlobil a chtěl okamžitě potrestat viníka. Jakoby  zapomněl, že ztráta ovečky v porovnání se ztrátou života, který zmařil on sám, je ničím. Prorok s odvahou řekl, že David je tímto nespravedlivým mužem a zasluhuje tudíž na trest. Rozhněval se, ale vzápětí se mu otevřely oči a uvědomil si svůj hřích a vinu. Padl na tvář před Bohem a činil hluboké pokání. V tom byla jeho síla a Boží srdce, že se pokořil před Bohem. On mu odpustil, ale vzal mu syna, který se z tohoto vztahu narodil. David svého syna velmi hořce oplakal. Vyjádřil však naději, že se s ním setká na věčností.

David měl slabost k ženám. Písmo hovoří, že měl mnoho žen. Je jisté, že to nebyl Boží záměr pro muže ani pro krále, který uctíval Boha Izraele. Děti, které vyrůstaly v jeho domě, žily zřejmě v ovzduší rivality, až nenávisti. Jsou zde náznaky, že sám král upřednostňoval některé své syny před jinými dětmi. Zakládal si na prvorozenství a tělesné kráse. Jak běžela léta, vše se stabilizovalo, království prospívalo a Davidova rodina početně rostla. Jednou se stala hrozná věc. Jeho milovaný syn Amnón zneužil svojí nevlastní sestru. Další Davidův syn Abšalóm se toto dozvěděl a přijal sestru k sobě. Oba bratři dva roky se sebou nepromluvili. Pak Amnóna zákeřným způsobem nechal zabít. Z celého kontextu lze vytušit skrývanou nenávist mezi bratry, která způsobila tuto hroznou tragédií. David pro svého druhého syna  velmi truchlil.

      Abšalóm pak musel utéci a schovával se před Davidem tři roky. Je zvláštní, že David nevyhledal svého syna a nepřijal zpátky. Nechtěl ho vidět, ani s ním hovořit. Po dvou létech mu otec neodpustil. Abšalómův čin byl hrozný, ale David  kdysi potřeboval také milost a našel jí u Boha. Bůh mu dokonale odpustil. V tomto období se několikrát jeho syn doprošoval, aby mohl hovořit s tátou. Nebylo mu to dovoleno.  Možná, že právě tehdy v něm začal hlodat červíček nenávistí a zloby vůči otci. Nenávist k bratrovi vystřídala nenávist vůči otci. Nakonec jej David přijal a dokonce i políbil. To už bylo pozdě. Když Abšalóm dovršil 40 let života, lstivě získal srdce mnoha Izraelských mužů a Davidových přátel a provedl spiknutí proti otci.  David musel prchat z Jeruzaléma, potulovat se. Celá tato kauza skončila velmi tragicky pro celý národ, jak i pro Abšalóma. Při útěku byl zavražděn.  David potřetí truchlí za syna. Velmi hlasitě křičel pro Abšalóma. Bylo zmařeno mnoho životů.

Nelze to s jistotou tvrdit, ale možná kvůli tomu, že selhala komunikace mezi otcem a synem. To, že David pravděpodobně několik let nekomunikoval se synem, znamená, že komunikoval svůj postoj a vztah k němu. Možná, že problém byl v tom, že mu nikdy úplně neodpustil a nebyl schopen přijmout ho zpátky s láskou. Uvrhl svého syna do vězení duše a dovolil, aby nenávist zničila synovo srdce.

Zmíněný příběh je drsný a tragický ve svých důsledcích. Bible je plná podobných, dokonce nechutných příběhů. Ty se prolínají s prožitky plnými lásky, odpuštění a milosti. Bible je právě taková, protože je pravdivá. Vyjadřuje zkušenosti a hloubku lidského srdce upřímně, bez příkras. Proto nás přitahuje a je schopná poučit, proměnit, naplnit, povzbudit. Je mocí Boží k záchraně životů.

V čem nás tento příběh může poučit, nebo proměnit? Celý příběh je možno shrnout takto: Lidská žádostivost, sexuální nenasytnost, pokrytectví, lež, neodpuštění, nenávistné mlčení a nepřijetí působí v celých lidských dějinách i mezi námi fysickou, duchovní i emocionální smrt ve všech generacích, zvlášť té nejmladší.

Umírání mladé generace

I v naší době jsou zmařeny mnohé životy. Ještě nenarozené i narozené děti jsou ničeny pro lidskou žádost, žárlivost, nenasytnost a neodpuštění. Mladí lidé umírají nejen fysicky, ale duchovně i citově. Velmi často přičiněním hříchů rodičů a nerespektováním Božích práv. Biblický příběh se opakuje v těch nerozmanitějších a mnohem drsnějších rafinovaných podobách v našich současných životech.

Odpuštění

Abychom dokázali přijímat jiné takové jací jsou, milovat je, musíme prožít, že i nám bylo odpuštěno. Každý z nás si zasloužil trest a odloučení od Boha. Díky milostí nám Bůh odpustil naše provinění. Když hovoříme s lidmi, oni cítí z našeho postoje, zda nimi nepohrdáme, zda se nad ně nepovyšujeme. Jen pokorný člověk se dokáže sklonit, jen zlomený je schopen pochopit zlomeného. Jen ten, kdo si uvědomuje, jak jemu Bůh úžasně odpustil, dokáže přinést odpuštění bez podmínek. Pán Ježíš jednou řekl, že: „Komu bylo mnoho odpuštěno, mnoho miluje“.

Smíření

     Každému  z nás se může stát, že upadneme do hříchu. Dochází k narušení komunikace mezi námi a Bohem. Jediná cesta zpět je skrze přiznání a pokání. Věřím, že Kristus očišťuje každý náš hřích. Ale pokud jsme se provinili vůči jinému člověku, je třeba prosit za odpuštění. Jako v rodině, stane - li se křivda, nelze to obcházet bez povšimnutí. Je třeba o tom hovořit a dojít ke smíření. Jinak vznikají bariéry ve vzájemné komunikaci, které mohou zničit i ty nejhezčí láskyplné vztahy.

Empatie

 Máme s manželkou čtyři dospělé děti. Zvláště ve vztahu ke svým dvěma synům jsem si často uvědomil, že není snadné vždy komunikovat, ale je nezbytné to dělat. V mnohém si nerozumíme. Stálo se nám to již několikrát, že jsme se podívali na svět očima toho druhého a pochopili se navzájem. Naslouchání bez poučování, to Vám je docela skvělá zkušenost. Jednu věc jsem již dosti dávno pochopil, že i když mnohým věcem nerozumím, mým posláním a výsadou je tyto děti milovat, navzdory tomu, že třeba s některými jejich postoji stejně  nesouhlasím.

 „Je logické, že dva lidé mohou navzájem nesouhlasit a přitom mají oba pravdu? Není to logické – je to psychologické. Je to velmi reálné. Odlišně vnímáme. Protože jsme odlišně podmínění. Mají - li  dva lidé stejný názor, je jeden z nich zbytečný.“ (Stephen R. Covey: 7 Návyků vůdčích osobností, s. 275.).

Nelze přestat komunikovat. Oni taky nechtějí, abychom je ve všem pochopili, ale chtějí být milovány. Myslím, že v tom udělal David zásadní chybu, že přestal hovořit se svým synem a on toužil po jeho přítomností a odpuštění.

    „Člověk se potřebuje svěřit, vyprávět o sobě, dát se politovat, dát se povzbudit, dát se podpírat. Vyslechni druhého, znovu a znovu ho poslouchej, neúnavně trpělivě. Mnozí umírají proto, že nikdy nepotkali někoho, kdo by jim prokázal úctu a lásku, kdo by se jim cele věnoval a vyslechl je.“        (Michel Quoist: Mezi člověkem a Bohem, s. 78.).

Vnitřní síla a trpělivost

     Jsem přesvědčen, že stejný princip platí i ve vztahu k mladé generaci v našich sborech. Dříve jsem sloužil ve sboru početné skupině mladých lidí, z nichž byla velká část vysokoškolských studentů. Poznal jsem, že tito lidé jsou naprosto jiní, než kdysi naše generace. Vyjadřuji své pocity jinak, o svých postojích vedou diskuse, potřebují sami najít své místo a poslání. Jinak prožívají uctívání Boha, mají svůj jazyk. Učil jsem se jim naslouchat a povzbuzovat je. Oni moc netouží po našem moralizování a přitom chtějí následovat Krista. Naše postoje, které je ujišťují, že je máme rádi, mohou způsobit, že půjdou dál a budou duchovně i citově prospívat. Nebudou umírat, ani živořit, ale skutečně žít. 

“K udržení dobrých vztahů se musíme naučit poslouchat. To však vyžaduje vnitřní sílu a vysoce rozvinuté charakterové vlastnosti, jako trpělivost, otevřenost a touhu porozumět. Je mnohem snazší mít nízkou citovou úroveň a dávat při tom moudré rady“. (Stephem R. Covey: 7 Návyků vůdčích osobností, s.35.).

Každý může zabránit umírání                                                                                                                            

David v určitém období svého rodinného života selhal, jako král, otec i muž. Ztrátu třech svých synů hořce oplakal. Navzdory tomu nepřestal být velkou osobností, mužem podle Božího srdce, předobrazem Kristovým. Jeho život byl měřítkem pro další generace králů.

Jeho život je výzvou, abychom, pokud jsme i my zklamali, zhřešili, mohli činit pokání. Abychom mohli začít znova. Pán Ježíš Kristus je Bohem nových počátku, ale také dává moc, abychom nemuseli stále upadat, ale být příkladem pro naše rodiny, sbor i pro tento svět. Být skutečnými otci i matkami pro mladou generací, která jde za námi.

V určitém smyslu každý z nás může zabránit, nebo alespoň zmírnit umírání.