Mám rád lidi sedící kolem mne v restauraci?

Včera večer jsme se vydali na společnou večeři do polského Cieszyna s manželkou, mladší dcerou a jejím manželem, kteří přijeli k nám ze Spojených států. Zahrádka restaurace byla plná, atmosféra pokojná, naplněná radostí.

 Uvědomil jsem si, že tito lidé přišli sem, aby se společně navečeřeli, poklábosili, neboť se mají rádi a záleží jim na vztazích. Ty jsou snad nejdůležitější darem, který nám byl dán v rodině, mezi přáteli i mezi námi a Bohem. Zdálo se mi, že se cítí po tom období nesvobody opět volní, a pijí to příjemné ovzduší plnými doušky. Řekl jsem to našim u stolu, že to jsou pěkní lidé, a že je mám rád. I když jsem samozřejmě nikoho z nich neznal, tak na mně zapůsobila ta večerní letní atmosféra, vzájemné sdílení životů u jídla a nechal jsem se unést svými city. Jako řidič jsem nebyl pod vlivem žádné látky.

Pak jsem ještě v noci o tom mém vyjádření přemýšlel. Opravdu jsem je měl rád? Dokázal bych pro ně něco nezištně udělat? Dokázal bych v případě nouze, za ně dát i život. Nevím. Za ty mé blízké snad ano.

Myslíte, že se máme rádi, jako dva národy Čechů a Poláků? Jako členové různých církví, nebo coby občané naší společnosti. Existují pro mně dvě oblasti, které jsem vypozoroval v posledních dnech, nebo i měsících, jsou jako teploměr hodnoty našich vztahů, porozumění, tolerance, možná i určitého druhu lásky.

Zdá se, že během pandemie se někteří křesťané velmi změnili. Svými postoji na sociálních sítích i jinak, vytvářejí napětí, bojují proti svým bratrům a sestrám a vzbuzují nenávist a nevraživost. Slýcháváme z úst pastorů a různých učitelů nadávky, odsuzování, slova, která se nehodí citovat. V době kdy je tak potřebné, aby se jednotlivé církve semkly dohromady a vyšly do ulic s pomocí lidem potřebným, hladovým fyzicky i duchovně, tak vbíjejí mezi sebe klíny, které deformují Boží děti před Bohem i společnosti. Ježíš řekl, že je jen jedno znamení jeho učedníků a to je nezištná láska pro tento svět i mezi sebou navzájem. Není to naše správné porozumění covidové doby, problematiky očkování, ani časů, které Otec položil ve své moci. Sám jsem váhal napřed s testováním a později s možností očkování. Po prožité nemoci, následném zápalu plic na přelomu roku, se mé názory začaly měnit. Rozhodoval jsem se mezi dvěma možnostmi. Pokračovat ve své službě na ulicích mezi Romy, bezdomovci, cizinci, v návštěvách mnoho dětných rodin, ve Slezské humanitě a nechat se naočkovat, nebo zůstat doma a pečlivě zkoumat, podezřívat jiné, nedůvěřovat, plést se do oborů, kterým nerozumím a opustit službu, která mi byla svěřená Pánem Ježíšem. Volil jsem první možnost. Prožívám pokoj, zdá se, že mně Pán utvrzuje v tom, že toto je jeho cesta. Pokud zemřu do roku 2025, jak někteří "znalí křesťané" předpovídají, tak budu s Pánem. Protože jsem mu před léty odevzdal svůj život, je mým Spasitelem a Pánem, tak žádná současná vakcína mi život věčný nedokáže vzít. Ani dvě vakcíny. Za můj dlouhý život jsem přijal mnoho vakcín, a to je jeden z důvodů, proč jsem ještě stále zde. Pokud se podaří radikálním odpůrcům nabídnout tomuto světu jinou alternativu pro záchranu světa před pandemií a budou ji prezentovat s porozuměním, přesvědčením a Božím pokojem, tak se můžeme setkat, vést dialog a možná přijmout jiné východisko.

Ta druhá oblast je politická, společenská, etická a lidská. Během několika dnů, před nadcházejícími volbami si politici „vjeli do vlasů“ nebývalým způsobem. Ti, kteří se cítí ohroženi ztrátou pozic, udělají vše pro udržení své moci. Budou lhát, využívat "podpásovky", proklínat své soupeře, osočovat ze lží ty druhé, soudit, posmívat se...Zneužijí jiná etnika, národy pro své zištné cíle. Využijí všech prostředků, aby ještě utrhli, co se dá, schválili to, za co je budou chválit voliči. Chovají se jako děti na pískovišti. Dokážou se porvat kvůli maličkosti.

Jsem přesvědčen, že současná atmosféra je velmi nepříznivá, až nepřátelská vůči toleranci, pochopení, soucitu, důvěry, ano i pro kousíček lásky. Jeden český básník by šel za kousek lásky světa kraj, šel by s hlavou odkrytou a šel by bosý….

Věřím, že naší občané nebudou hledat lásku „na konci světa“. Navzdory šílenství předvolební doby a složité pocovidovy doby, přes katastrofické scénáře zůstanou spolu ve vztazích, vzájemné pomoci, ve společnosti i v církvích.

Je skvělé, že v době přírodních, nebo jiných katastrof naší lidé opravdu darují kus svého srdce k záchraně  a pomoci jiných osob. To vzbuzuje naději.

Dokonce i některé církve  prožívají obnovu, jednotu ke zmírnění nouze tohoto světa.

Další lidé pozvedají svůj zrak k tomu, který je stále zdrojem lásky, odpuštění, soucitu, ke Kristu, který tak miloval, že sám sebe dal.

I já pozvedám svůj zrak  do následujících let mého života k nebi s nadějí, vírou a láskou.