Ani hrnek vody a nevpouštět další!

Tento článek jsem napsal jako odpověď na můj poslední: „Česko nezajímá lidská tragédie“? Během mého „blogování“ jsem napsal kolem 80 – ti článků. Z toho asi 9 o imigraci. Byl jsem překvapen, že toto téma mé čtenáře zaujalo nejvíc.

Na všechny komentáře pod mými "migračními" články  bych nedokázal adekvátně reagovat, tak jsem je shrnul a napsal jsem další článek k některým reakcím.

Uvědomil jsem si, jak pohledy našich občanů na ty, kteří z různých důvodů opustili svoji vlast a hledají bezpečí jinde, jsou většinou nepřející, urážlivé, nenávistné, sobecké. I tehdy, když jsem psal především o dětech bez doprovodu, často o sirotcích, se čtenáři mezi sebou popuzovali a stavěli se odmítavě.  Snažili se řešit celou problematiku imigrační politiky a bránili vehementně jen „svojí kůži“, bez sebemenšího zájmu o děti, které zůstaly uprostřed vyspělé Evropy osamocené, zbídačené, nemocné, hladové. Jen ti, kteří neviděli ani zdaleka migranty, nebo jejich děti, ani s nimi nikdy nepřišli do styku, budou tvrdit opak a budou hledat teorie, filozofická, politická i teologická zdůvodnění, proč nelze těmto lidem pomoci a přijmout některé z nich i do Česka.

Je to až šokující, když někdo v komentářích vyjádří obavu z toho, že v podstatě souhlasí s mým názorem a že si to, co jsem napsal, budu muset „vypít“.  Co se to s námi stalo? Proč nás toto téma uvádí do strachu, nenávisti, rozdělení tak silně?

Dovolím si uvést jeden komentář, který vyniká nad všemi ostatními. Jedna paní napsala toto:

„Milý pane, pomáhat se má bezmocným, tj. (skutečným) dětem a starcům. Ostatním, dospělým, krátkodobě v krajní nouzi, např. v případě přírodní katastrofy. Tihle fyzicky zdatní příchozí si mohli dávno zbudovat vlastními silami přijatelnou existenci doma. Za mě: ani hrnek vody a nevpouštět další“!

I když respektuji svobodu slova a jsem za ní moc rád, za svůj dlouhý život jsem slyšel a četl mnohé šílenosti a nesmysly, mnohé jiné názory se snažím pochopit, nebo zapomenout, tento se mi zdá opravdu jako z jiného světa. Možná, že milá paní, spíše nemilá a zahořklá, měla těžký život a prožívá nějaké trauma, asi proto by se nemusela vyjadřovat k těmto velmi důležitým morálním otázkám. Myslím, že základním pravidlem obyčejné lidskosti je komukoliv a kdykoliv, pokud je v nouzi, je žíznivý, dát napít a poskytnout kus chleba. Ježíš řekl, že „Ten, kdo dá sklenici vody žíznícímu, nebude zapomenut. Obdrží odměnu z jeho rukou“. Dokonce povzbuzoval, abychom dali pít i našim nepřátelům. Abychom přijímali, ty, kteří nejsou hodni přijetí“. Zřejmě, že citovat Ježíše, nebo zmiňovat naše evropské kořeny v tomto kontextu je nevhodné, i když se zdá, že tyto zásady jsou důležitými v každé normální rodině při výchově dětí i v úmluvě základních lidských práv. Rád bych se dotázal, zda paní i vůči svým dětem mluví ve stejném „duchu“, jako v komentářích? Jak by asi reagovala, pokud by se, nedej Bože, nelezli ve stejných okolnostech, jako ti, o kterých sama píše? Pokud by jim někdo odmítl dát sklenici vody.

I když v komentáři je v závorce, že se má pomáhat bezmocným (skutečným) dětem a starcům, naskýtá se otázka, zda to je jen krutý žert, nebo paní si myslí, že děti imigrantů nejsou skutečnými dětmi? Jen ty její, nebo naše české? Nebo, že ty na Lesvosu, nebo v jiných táborech hrají jen divadlo, jak jsou na tom zle a nejsou ani skutečnými dětmi?

I když člověk nechce, tak se nasouvají myšlenky na některá historická období našich dějin, ve kterých zaznívaly ještě explicitněji podobné výroky, vůči lidem, kteří „nebyli skutečnými lidmi“, nebyli hodni vody ani chleba a nakonec ani života.  

Je až udivující, že paní není sama se svým názorem, ale má další, kteří s ní souhlasí. Dokonce se mně zdá, jakoby mezi námi byli lidé, kteří tento postoj přijali jako svůj typický styl života. Již mnoho krát jsem slyšel i z úst premiéra, vicepremiéra, představitelů SPD a dalších, jak nebudeme přijímat ani jednoho. Jinými slovy nedáme ani jeden hrníček vody potřebným, aby se dostalo nám. Abychom především zachránili sebe.

Vzniká paradoxní situace v Evropě. Jedna skupina zemí, která přijala za své, že bude ctít i nadále základní lidská práva vůči sobě navzájem i vůči jiným národům v potřebách. Budou obezřetní, budou se snažit chránit své národy, ale budou lidští, etičtí soucitní.

Země V4, jak si vznešeně říkají, mají jiné záměry. Chlubí se tím, jak posílají na vnější hranici policisty a vojáky se psy, aby odháněli imigranty i s dětmi. Nemohu se zbavit dojmu, že v historii naší země jsme již podobné ukázky viděli několikrát. Premiér země se pyšní tím, jak je schopen řešit imigrantskou krizi a do země nepustí ani jednoho, ani dítě. Začal již v Sýrii stavět středisko a školy pro děti, jak to v České televizi sliboval?

Zrovna v době  katastrofy na Lesbosu v Morii, kde zůstalo ohroženo kolem 13  000, z toho asi 4 000 děti, v čase kdy lidé podobného ražení usilují zlikvidovat fungující imigrantské tábory na svém území, se naší představitelé i občané „povzbuzují“ k absolutnímu nezájmu, až k nevraživosti vůči potřebným. Zdá se, že ten, kdo bude více bojovat proti přicházejícím, se stane příjemcem volebních hlasů. Jak egoistické a drsné to je.

Země jako Polsko a bývalé Československo, které ještě v nedávné minulosti posílaly na západ statisíce, většinou ekonomických emigrantů, kteří byli přijati se vším všudy, se nestydí před těmi národy, že nejsou ochotni, byť jen částečně zmírnit dopad globální krize a nechtějí ze zištných důvodů vzít kousek břemene našich přátelských zemí. To nelze vysvětlit, ani pochopit.

Myslíme si, jako národ, že v době „covidové krize“ máme jediný cíl, zaměřit se jen na naše nemocné, zemřelé a vyléčené? Přece žijeme jako lidé v úzce propojeném světě. Nejsme zde sami pro sebe. Jen vzájemné pochopení, rozhled, spolupráce, velkorysost, soucit s jinými lidmi nás může společně zachránit.

Jako křesťan věřím v „zákon růstu“. Když sejeme obilí, tak sklízíme obilí. Pokud necháme růst trní, tak nám časem „přeroste přes hlavu“ a zničí vše. Našimi slovy i komentáři zaséváme buď život, nebo nevraživost, bolest, nebo dokonce smrt jiných osob.

Když jako jednotlivci, nebo národ rozséváme pokoj, smíření, soucit, snahu pomoci, podpořit, sklízíme obvykle totéž. Jsem přesvědčen, že náš vztah k potřebným, bez domova, na cestách, hladovým patří do zákonitosti růstu a žně. Vychází z našich křesťanských evropských kořenů, pokud je ještě vůbec máme a uznáváme. Okolité západní země tento princip ctí a jednají v tomto kontextu.

Moc bych přál sobě, církví a našemu národu, abychom mohli v budoucnu vzkvétat ještě víc, než doposud, Abychom dokázali vytvářet prostředí vděčnosti a radosti i pro jiné národy. Prožili jsme spoustu Božího požehnání, abychom žehnali jiným.