Od chalupy na výpusť hráze jsem chodila nejraději přímo po břehu rybníka. Nebýt kachňárny, dala by se tak přejít a přes stoky přeskákat celá ta vzdálenost, ale kvůli kachnám jsem musela přestat být oduševnělou vílou už u poslední stoky a přejít na prašnou cestu ke mlejnu.
Bylo to nakonec i logické přerušení, protože cestou od mlejna ke hrázi jsem se tak jak tak stávala lovcem pokladů. Přitažlivost tehdejších smetišť byla neodmítnutelná. Ale ten travnatý břeh mezi chalupami a kachňárnou jsem si užívala nejzaníceněji – celé hodiny jsem pěla předlouhé tklivé texty, tančíc při tom v trávě, která mi byla někde ke kolenům, jinde do pasu a výjimečně až po prsa, a to včetně kopretin a kohoutků, které v ní rostly. Pohled na hlavy kopretin ve výši prsou patří k nejhezčím fotkám v mé mysli. Ten svět na břehu rybníka měl i své hory – travou zarostlé kopečky, skrývající nejspíš přebytečnou suť, a řeky – několik kolmo se do rybníka vlévajících potoků a struh, které jsem přeskakovala nebo balancujíc přecházela po mostcích z děrovaných železných plátů, které tam pro mne přichystali mí poddaní, asi rybáři. Ty dlouhé opery mne bavily a vždycky mi po nich vyhládlo, že když jsem se vrátila kolem poledne k babičce na oběd, cpala jsem se spíš jako dřevorubec, než jako víla.
