Slepičí prioritou je rychlost. Urvi to, ať je to, co je to. Tady nelze neodbočit k příhodě mé kamarádky, která kouřila doma na dvorku: Když dokouřila, zahodila hořící vajgl, a než ho stačila zašlápnout, aby ho uhasila, slepice ho popadla a běžela s ním do stodoly (plné sena).
Už nevím, čím ta kamarádka slepici uplatila, aby jí nedopalek vrátila.
Jako dítě jsem nebyla ovnivněna tím obecně proklamovaným názorem, že slepice jsou pitomé. Myslím, že nejsou o nic pitomější než třeba husy (které jsou navíc zákeřně útočné, že) nebo jiní ptáci, a fakt, že do zakázané zahrádky přelétávaly za využití převýšení přilehlé kopice písku, o jistém využití mozku svědčí. Samozřejmě jim na inteligentním vzezření nepřidá fakt, že stále natáčejí hlavu ze strany na stranu – vypadá to, jako by se neustále snažily podívat se na vás oběma očima; tvar lebky jim to neumožňuje, ale nepřestávají to zkoušet. Vědí snad, že kdyby se jim to nakonec povedlo, že by viděly prostorově? A není to od přírody trochu nepěkný šprým, dát tvorovi dvě oči, ale neumožnit mu prostorové vidění? Ale zpátky k té rychlosti: ať dopadne na zem kus knedlíku od oběda anebo králičí oko, když babička na dveřích stodoly stahuje a vykuchává králíka k nedělnímu obědu, slepice to prostě střelhbitě popadne a běží. A ostatní za ní. Je jasné, že kdyby svůj úlovek chtěla podrobit úvaze, zda o něj stojí, nebo ne, okamžitě by o něj přišla. A tak hladově hltá, to, co ulovila, ať je to, co je to. Smrt hospodářských zvířat a stejně tak veškeré artefakty související se smrtí, jako sušící se králičí kožky, jsou pro vesnické dítě běžné a všední. V těch úkonech, které musí předcházet dobrému nedělnímu obědu a musel je udělat hospodář nebo hospodyně, není radost ze zabíjení, tak snad proto z toho na malé vesnické dítě nepadá žádný smutek ani hrůza ani pohoršení. Dnes i já sama vnímám smrt zvířat mnohem úzkostněji a mám dojem, že mnohé dnešní děti by se z takového zážitku musely vzpamatovávat několik let s pomocí psychologa, tak se nabízí myšlenka, zda to třeba není i dobou, ale třeba se mýlím, třeba kdyby to to bylo nutné, obstarávat si maso individuálně, byla by nutná smrt po čase opět zcela běžným jevem.
Na těch slepicích mne však vždycky při těch jejich závodech o vnitřnosti přecejen jedna věc znervózňovala: Že je ani na vteřinu nerozhodila skutečnost, když se rozdávaly ostatky slepičí. Že před tím aktem kanibalismu prostě ani nezaváhaly. Nerozlišovaly to.
