Nedávno jsem si psala s jedním známým, s kterým jsme si domlouvali setkání na večer, a on mi napsal: Hele, tak já zatím končím, jdu ještě uvařit mladýmu večeři a pak přijedu. Bylo to naprosto přirozené, ta nejobyčejnější věc na světě a mne v tu chvíli napadlo: Tak už se to snad konečně ustálilo do normálu.
Móda mužského vaření, která u nás před pár lety proběhla, mne značně nadzvedávala. Jednak ta módnost, jednak ten systém mističek - úplně jsem viděla, jak žena asistuje plnění těch mističek ("Mámo, kde máme olej?") a jak pak po skončení toho velkolepého díla žena naběhne a sklízí ten bordel v kuchyni. V mezifázi muž osmažil maso na pánvi (buď za přítomnosti kamer, či alespoň s představou jejich přítomnosti) a vykydal na to obsah deseti mističek dle návodu v televizním pořadu. Přála jsem sice těm mužům, kteří nebyli ani vtipní, ani hezcí, ani řemeslně zruční, že konečně se našla parketa, kde i oni mohou zazářit, ale ty mističky mne nepřestávaly dráždit. (Mimochodem - z mističek se většinou odebrala jen část, někdy i nepatrná; to pak obsah těch mističek vyhazují? Či to uklidí zpět do původních obalů?) Dokonce jsem v té době přestala sledovat televizi (a je to skvělé, mohu doporučit), myslím, že jedna z posledních chvil mého televizního diváctví skutečně byla ta, kterou si pamatuji dodnes - přepínala jsem kanály a na každém vařil (s pomocí naplněných mističek) nějaký muž nebo polomuž. Jako televizní nedivák jsem pak také jednou trpěla v nemocnici, kde jsem měla to "štěstí", že jsem ležela na pokoji vybaveném televizí; spolupacientka samozřejmě sledovala právě všechny pořady o vaření a já od té doby nedám v podobných situacích dopustit na MP3.
Aby nebyla mejlka - líbí se mi, když chlap umí uvařit.
Pro mladé: V dávných dobách se mužnost prezentovala mimo jiné zásadovým nečiněním tzv. ženských prací - dřív vařil jen ten muž, který si byl opravdu jist svou mužností. Například můj bratr vařil vždy, když to bylo potřeba, i knedlíky i omáčky, štrůdl, bramborový salát, cokoli; mističky věru k vaření nepotřeboval, ani ženskou radu a dokonce efektivně připravuje i sklízí pracoviště zcela sám; prostě vaření mu jde, tak jako mu jdou i všechny mužské práce, je prostě normálně šikovnej. Vařením se nikdy netajil, a tak se mu v těch dávných dobách občas nějaký hloupější kamarád v hospodě posmíval. Nejlepší byl ten, kterýmu brácha jednou říkal: "Jsi blbej, až Ti uteče žena, neuvaříš si ani čaj." A tak se i stalo.
Nu a tak po zcela věcně pronesené větě "Ještě uvařím mladýmu večeři a pak přijedu" mne napadlo, že možná už se to ustálilo, možná už chlap, kterej potřebuje uvařit, si uvaří a nedělá při tom tyátr. Možná jen ten známej patří do kategorie mého bratra, ale možná už je to opravdu známka normálnosti přístupu k mužskému vaření - bez té módnosti. Pohoda, krásný střed - žádné zbožštění vařícího muže, ani posměch.
Mužům to opravdu přeju, že už vaření s sebou nenese tu hrozbu otřesení samotného mužství v základech; dřív, když ještě "nesměli" vařit, stávali se svobodní či rozvedení muži a vdovci často snadnou kořistí různých vdavekchtivých osamělých žen anebo sladkým rukojmím a majetkem svých matek, to je taková druhá varianta. Ta soběstačnost mužů, nepotřeba nechat se ulovit služkou, ta se mi líbí. Ženy se musí víc snažit být dobrými partnerkami, když chtějí zaujmout, kuchařku a služku už dnes (snad) nikdo nehledá.
