Já nechci berle

Šourám se kymácivě jak trifid od dveří ordinace ke stolu, za nímž sedí doktor s výrazem sice zdánlivě inertním, ale sleduje mne nenápadně šikmým pohledem a výraz jeho očí je napůl profesionální a vědoucí, napůl jakoby kamarádsky potměšilý. Moh´ by říct třeba "Kam se belháš, ty stará vraždo", a brala bych to od něj jako něžnost. 

No každopádně tu dlouhou třímetrovou cestu zkracuji komentujícím brbláním: "Tak pane doktore, jak jste minule napsal do zprávy, že mi cosi v koleni zjevně prasklo a od té doby to jde špatně, tak to jste se teda trefil. Jo a jestli mi budete dávat nějaké nové nohy, tak bych ráda nějaké dlouhé a hubené". Po vyšetření a injekci odcházím s poukazem na berle ("ať nechodíte jako ostuda ortopedie").

"Já nechci berle!", zoufám si a sedím zničeně u rodičů s čelem vraženým do jídelního stolu, zatímco oni mi čiperně a jaksi nadšeně snášejí různé berle a rady. "Nechci berle, to je jakože přiznám, že už je konec."  "...kdepak, to hůlku kdybys měla, to bys byla stará, ale kdepak berle, to ne, to mají i sportovci. ...A nechceš zkusit tyhle hůl..." ...ani tu větu chudák maminka nedokončí, když vidí můj mrazivý pohled, otáčí se s holemi po babičce ve futrech a lifruje je pryč. Ucedím k dceři "Koukej, babička se mě asi snaží rozzuřit."

Ale je mi jasné, že moje infantilní vzpoura proti nutnosti používat dočasně berle je jen jakási hra a póza, koneckonců vím moc dobře, že je spousta lidí, kteří by dali jmění za možnost projít se na procházce s berlemi. Trochu se vlastně i bavím a dojímám tím, jak mým rodičům má bezmoc svědčí, jak ožili tím projektem najít dceři vhodnou berli a jak krásně spolu kooperují. Bavím se tak trochu jako divák na celkem vtipném divadelním kuse.

Rozhoduji se to zpestřit. "Chodit venku s berlema, to je něco jako jet přes město s károu". Má provokace padá na úrodnou půdu  ve zlomku vteřiny, ani na zem by dopadnout nestačila - tatínek se začíná nadechovat a nervózně zatřese pěstmi, jak hledá, kterak by honem vyjádřil své rozčilení. Celej život se živil rukama, poctivě a tyhlety rádobyintelektuálské manýry mu způsobují mírnou nepříčetnost. Honem ho uklidňuju ujištěním, že samozřejmě vím, jak je to směšné, ale že tak to holt je, že puberťákovi, kterej má jet s širokou károu po silnici přes celé město, je prostě neskutečně trapně a myslí si, že na něj všichni koukají. Tatínek se uklidnil a já vzpomínám na tu cestu s károu před třiceti lety a tváře mi žhnou nezdůvodnitelnou hanbou ještě teď. Je to totéž, jako kdybyste hezkou dospívající slečnu, která svoji sebeúctu spojuje zatím výhradně jen se svým zjevem, postavili na ulici v gumovkách od hnoje. Ale tu svou káru si čas od času táhnem i v dospělosti. Třeba když zaběhnete do krámu, který máte za rohem, jen tak nahonem, pro máslo, které vám zrovna došlo, v teplákách či v bizarním milovaném domácím hábitu a v zahradních růžových plastových pantoflích, vlasy máte mastné a co čert nechce, zrovinka do toho obchodu zpola vpluje a zpola vcupitá pečlivě nalíčená servírka, která se líbí vašemu manželovi. To naštve, i když už vás manželství nebaví. Nezbývá než předstírat pohodu, no a není to naštěstí zas tolik těžké, když ta načinčaná osůbka evidentně právě řeší svou vlastní káru - načapala jste ji právě v konzumu při nákupu sekané, což rozhodně není v  souladu s její image.

Odcházím od rodičů s berlemi, neuvěřitelně mi překážejí a vůbec netuším, kam kterou v kterém okamžiku přesunovat, je to jako kdybych měla najednou čtyři nohy a poraď si. Než dolezu ke vrátkům, vybaví se mi hned dvě dětská říkadla. Levá, pravá, přední, zadní, pozor, kozle, neupadni (František Hrubín, Dětem?). Ťap, ťap, škobrty, ťap (nějakej malej lvíček?).

Pochopení přichází až večer doma - že totiž i při chůzi s berlemi se předpokládají zbytky logiky chůze, tedy stále platí, že vpřed jde opačná ruka, nežli noha. Tudíž při bolavé pravé noze je výhodné, když jí zároveň jde na pomoc berle v levé ruce. Je mi najednou jasné, že přesně tohle se mi tatínek marně pokoušel vysvětlit.

Bože, to byl den.

Lehám si a na pár vteřin před omdlením si beru do postele místo knihy dnešní lékařskou zprávu.

Čtu: "Chce dlouhé a hubené nohy, dnes opět kulhá".