Kapitola třetí. Patnáctého září, v Mexiku velmi oblíbený a tudíž i patřičně oslavovaný státní svátek (Den Nezávislosti), se tentokrát stal skutečně dnem s velkým "D". A to jak pro celé United Vision, které tímto dnem zahájilo operace v terénu, tak především pro Lindu, která se za hranice starého kontinentu vydala vůbec poprvé.
Z pohledu člověka který se na půlroční dobrovolnický pobyt do Mexika vydává již potřetí, zas o takovou revoluci nejde. Pro mne je to naopak odlet svým způsobem nejméně psychicky náročný, neboť tentokrát nebudu v terénu sám a navíc máme v místě, kam míříme, půdu velmi dobře předpřipravenou Tomášem. Snad tedy všechno klapne. Odjíždím s upřímným, pozitivním přesvědčením, že úspěch této mise, po Tomově předešlé intervenci v Bacalaru a Veracruzu, již závisí výhradně na kvalitě námi odvedené práce. A o té nemám důvod pochybovat. Sebe znám a Linda je dříč. Stačí se podívat na její poctivě a s chutí psané blogy.
Jak se ale musí cítit? Křehká duše s arachnofóbií a zdravotními problémy s žaludkem vydávající se na delší čas do mexické džungle, kde pálivá salsa (typická ostrá omáčka doprovázející téměř každé jídlo) mnohdy spolehlivě rozpláče i "statné chlapy" mého formátu. Když si vzpomenu, jaká panika zachvátila před prvním odjezdem mne, musím před odvahou Lindy smeknout.
To nejhorší je ale snad již za námi. Několikaměsíční přípravy a stupňující se nervozita, která pokaždé vrcholí na letišti. Strach z toho, že po nás budou při odbavení požadovat vízum, že neprojdou naše zavazadla anebo letadlo nestihneme. Ani letos to nebylo bez nervů.
V Mexiku můžete zůstat jako turisté 180 dnů. Nad tento limit potřebujete pracovní či studijní vízum. Když jsem do Mexika letěl prvně, na letišti v Lisabonu to vypadalo, že mne do letadla vůbec nepustí. Lhůtu pro pobyt jsem si mylně vyložil jako šestiměsíční. Datum zpáteční letenky tak neodpovídalo nepředložení víza. Nakonec mne do Mexika vpustili a já si pobyt zpestřil povinnou návštěvou imigračního úřadu ve třicetimiliónovém hlavním městě.
Jen hlupák opakuje stejnou chybu. A tak mne zamrazilo, když nám paní na pojišťovně sdělila, že cestovní pojištění sjednáváme na 180 dnů přesně. Zda-li se právě 180. den do povolené lhůty pobytu ještě počítá, či již ne, jsem totiž nevěděl. Z představy, že nás jeden jediný den bude stát dalších 45 tisíc za nové letenky, mi nebylo dobře celý týden.
Na Ruzyni nás překvapila intenzita osobních kontrol a velké množství cestujících, v Amsterdamu byl náš již tak rekordně krátký čas na přestup ještě smrštěn patnáctiminutovým zpožděním, jež jsme nabrali přeletem z Prahy. K letadlům jsme tak dobíhali na poslední chvíli mezi posledními. Se staženými žaludky a hnědým kalikem.
Když se ale podívám z okna, vidím mraky a částečně Atlantický oceán omývající sever amerického kontinentu. Letíme ve výšce 10.000 m.n.m. rychlostí blížící se 1.000 km/h. Venkovní teploměr hlásí mrazivých – 50 stupňů Celsia. Pod námi se široko daleko táhnou lesy, občas je vidět klikatící se řeku či naopak rovné, nekonečné cesty táhnoucí se ve stále stejném směru bez jediné zatáčky kdovíkam.
Překvapuje mne, jak dlouho let nad Severní Amerikou trvá a jak málo je její středovýchod (alespoň v místech našeho přeletu) osídlen. Při pohledu na majestátné panenské lesy, jezera a řeky mne prvně v životě napadá, že i tento kout planety by stál za návštěvu.
Do Mexico City nám stále ještě zbývají 4 hodiny letu. Tam to bude patrně úplně jiná liga ...
---
www.UNITED-VISION.org
