Letní noc

Kapitola první. Blíží se půlnoc, sedím na zahradní terase pod skálou a vychutnávám si nádhernou, pozdně letní noc. Jednu z mála, jíž nás letošní léto obdařilo. Obloha je poseta hvězdami, pod dubovým stolem spokojeně oddychuje Joey a podobně si dnešní prodlouženou večerku užívá Lojza ležící pod nejbližším stromem. Na masivním tmavohnědém stole leží vedle hromady poznámek, mexické učebnice angličtiny a dvou chaoticky otevřených zpěvníků kytara. Vždy jsem toužil naučit se hrát jako táta. A přesto jsem se k pozvolnému plnění svého snu dostal až před třemi lety v indiánské vesničce Rio Manso.

Až na ruch ze sousední zahrady panuje uhrančivé ticho. Jakoby se celá naše milovaná vesnička na kraji čtyřicetitisícového města dobrovolně ponořila do stavu snění, pokorně a poslušně, s bláhovým cílem labužnicky si vychutnat i poslední okamžiky povedeného dne. Zaposlouchávám se do hlasitého ticha nočního lesa. Podobně krásnou osamělost, či naopak těžko popsatelný pocit jednoty se vším kolem, jsem pociťoval právě první noc po příjezdu do osady Chinanteků ztracené v mexické džungli.

A tak víc než na cokoli jiného myslím před svým dalším odletem do Mexika na vzdělávací centrum pro chudé indiánské děti, Cecachi. Byť jsem tam nahlédl naposledy před dvěmi lety, jistě se tam toho změnilo pomálu. V džungli čas plyne tak nějak pomaleji. Javier, můj osobní učitel hry na kytaru a flétnu, jistě dál zdokonaluje své svěřence ve hře na nejrůznější hudební nástroje a basketbalu. A s nostalgií vzpomíná na naše šachové partie. Otec Isidro, španělský misionář, jistě dál drží opratě celého institutu pevně ve svých rukou a ve svých téměř osmdesáti letech plánuje další strategická vylepšení, jež by pomohla i dalším lidem z chudého regionu. Italská sestra Maria dál mistrně ovládá prostor skromně vybavené kuchyně a umě pěstuje dobrou náladu, v níž se i noví dobrovolníci z nejrůznějších koutů země musí cítit jako doma. Jen otec Mario, ten další krásný člověk který mne do Cecachi přivezl vůbec poprvé, musí svou domovinu opustit a stěhovat se konat dobro zase v jiném, podobném zařízení. Alespoň takové jsou poslední zprávy staré jen pár týdnů.

Ano, nejen v Cecachi mám díky předchozímu dobrovolničení spoustu přátel, na které těžko někdy zapomenu a kteří asi sotva zapomenou na mne. Silná přátelství mne pojí i s několika jedinci v horské vesničce Huasca de Ocampo. S přibližujícím se odletem mám stále méně jasno, zda-li své přátele osobně navštívit. Vidět se s nimi na pár hodin, padnout si kolem krku, prohodit pár zdvořilostních frází bez možnosti dostat se k opravdovému ... a zase se muset loučit. Možná definitivně. Huasca ani Rio Manso nejsou oblasti, do kterých bych se mohl pravidelně navracet z pracovních důvodů.

A moji přátelé přitom už vědí, že se za oceán chystám za pár dní znovu. Dokáží pochopit, když zvolím cestu menší citové trýzně? Nevyloží si to špatně jako nedostatek zájmu? Jejich srdečnost, pohostinnost, péče a bezelstnost jejich přátelství pro mne bývaly drogou, jež mi zde, v naší Evropské kultuře schází. I já jsem ovšem odkojen "naším světem", zahleděn do vlastních záležitostí, snažíc se jednat racionálně, držet emoce pod pokličkou.

Vrátit se na místa, jež bývala i mým domovem, k lidem, kteří mne, bílého Evropana z druhého konce planety, pojali za člena svých rodin. Enedina, Ivonne, Galdino, Erik, Reyna, Mariela ... o indiánské komunitě a salesijánském internátu ani nemluvě. Vrátit se s nostalgií mezi tyto lidi a zjistit, že ač jsem zůstal v jejich srdcích, součástí jejich životů a každodenní reality již dávno nejsem. Že život znamená pohyb a čas vyměřený našemu dočasnému sdílení životního prostoru, již dávno uplynul. A není návratu. Že je čas, pohnout se zase dál. Získat si přátele na úplně jiném místě Mexika. A jednou i je muset opustit ...

Vzrušené hlasy z blízké zahrady začaly pomalu utichat. I Joey jakoby si toho všiml a slastně se olízl ze sna. Teprve teď se rozhostilo to pravé, nepopsatelně mocné ticho. Jedna z mála teplých nocí letošního roku vstoupila do své nejpůsobivější fáze.

Je krásné, mít se kam vracet.

---

www.UNITED-VISION.org