Kapitola devátá. Uplynulý týden byl kritický. Pomineme-li prvotní pedagogické úspěchy v mayské vesničce Buenavistě, bylo důvodů k radosti pomálu.
videospot 1 - adults in Buenavista
videospot 2 - Linda and children (new)
Po příletu do Bacalaru jsme byli provizorně "ubytováni" v kanceláři naší místní spojky, Aldrina. Podle slov kluků to mělo být na jeden až dva dny, do doby než nás město převelí jinam.
Termín "kancelář" byl ovšem pro místo našeho dočasného azylu poněkud zavádějící. Alespoň v evropském slova smylu. Čtyři holé stěny, polorozpadlé dřevěné dveře a miniaturní okna, pár židlí, stůl a dvoumístné sofa.
Kromě dvou větráků nás mile překvapila i skutečnost, že se v těsném sousedství nacházela místnost se záchodem a sprchou. Ta byla pochopitelně pouze trubkou trčící ze stropu, ale voda netekla pouze jednou, takže pohoda.
Ačkoli se do sprchy muselo kvůli nevyčistitelné podlaze chodit v pantoflích, nesvítilo tam světlo a občas z ní bylo nutné před použitím vyhnat Aldrinova četnými šarvátkami potrhaného boxera, byli jsme z ní nadšeni. Záchod byl totiž vybaven prkýnkem. A to zde nebývá pravidlem.
Prvních pár dnů jsme si partyzánské podmínky vychutnávali. Kde má člověk šanci zažít spaní v houpací síti či zápolení s přitékající vodou kdykoli zaprší?
videospot - Linda´s mopping ...
Když se ale naše čekání na stěhování přehouplo přes týden, začaly nás nekonečné sliby, že zítra už se skutečně dočkáme, unavovat. Kromě víkendu jsme náš "příbytek" museli každé ráno opustit, aby Aldrin mohl kancelář otevřít veřejnosti. To bohužel obnášelo i každodenní pakování a odnášení celkově šedesátikilové bagáže do domku Aldrinovi rodiny na druhém konci zahrady.
S každým dalším dnem a zas a znovu nerealizovanými sliby jsme přicházeli o další a další psychické síly. Nocování v pekelně rozpálené betonové místnosti, navíc snadno přístupné otravným komárům, za urputného štěkotu Aldrinových psů nás začínalo vyčerpávat. Po deseti dnech ztratí na romantičnosti i spaní v houpací síti. Legrácky stranou.
videospot - how to use hamaka
A to nejhorší mělo teprve přijít. Jedenácté ráno, po další probděné noci v hamace, se Linda probudila s vysokou horečkou a střevními problémy těžko popsatelné intenzity. Kdo si Montezumovu pomstu neprožil na vlastní kůži, nepochopí. Horečka šplhala až k 39 stupňům a mrákoty se nepokoušely jen o nemocnou Lindu, ale i o mne. Aldrin nás "povzbudil" úvahou, že by bylo dost blbý, kdyby to byla dengue.
Šťastnou shodou náhod jsme ten den mohli v kanceláři zůstat, neboť Aldrin odjížděl pracovně do Chetumalu. A tak zatímco se Linda potila tísníc se před větrákem na dvousedadlovém minigauči, já jsem obíhal lékárny. Průběžně jsem situaci přes e-maily konzultoval s kolegou Tomášem. Ten nás uklidnil, že se nejedná o nic mimořádného a že to za pár dnů přejde.
Tomova slova mne alespoň částečně uklidnila. Lehko u srdce mi při pohledu na Lindu ale nebylo. Zmítala se ve vysokých horečkách na směšně krátkém sofa, nohy, ruce i hlava jej přesahovaly a rezignovaně tak visely směrem k podlaze. O kousek dál byly naskládané batohy, které jsme ani po jedenácti dnech od příletu nemohli vybalit.
Začínal jsem se sám sebe ptát, jak dlouho ještě budeme schopni v takových podmínkách fungovat. Nejvíc ze všeho jsem si přál, aby se ulevilo Lindě. Vše ostatní bylo v tu chvíli nepodstatné.
---
www.UNITED-VISION.org
