Rok se s rokem sesel a ja se znovu vydavam tam, kde pro mne vsechno zacalo. Do malebne horske vesnicky Huasca de Ocampo.
my friend Galdinofilippo
Nasedám do autobusu v Mexico City a cítím se v povznesené náladě. Před rokem mne na místo činu vezla Rebecca a Helen nás doprovázela. Letos už ničí asistenci nepotřebuji. Naopak sám ji poskytuji – vezl jsem Evu mezi indiány do Rio Manso, organizoval kurzy angličtiny v oblasti, kam se zatím příliš Evropanů nepodívalo.
Vloni jsem byl vyplašený z veškeré nejistoty, co mne čekala, letos si připadám skoro jako „chlap“. Kluk ze Sosnové co jedná ve velikém a nebezpečném Mexiku na vlastní pěst. Nevěřil bych, jak velkou proměnou může jeden projít během pouhých dvanácti měsíců.
Pravda je ta, že v Evropě má člověk všechno servírované na stříbrném podnosu. Vše funguje, jak má, nebezpečí je minimální. Člověka pohodlný život uspokojí. Když ale vystoupíte z letadla v Mexico City, jistoty jsou ty tam. Z ničeho nic si musíte hlídat své věci, cestu, kam jdete, jídlo, jež chcete pozřít, lidi, jež se vám připlétají do cesty. Spolehnout se můžete maximálně sami na sebe a na to, že druhý den vyjde Slunce. Nic z ostatního nemusí fungovat.
Veškerá ostražitost, veškeré úsilí, jež musíte vynaložit, nutnost domluvit se španělsky za všech okolností, to vše vás nastartuje na trojnásobný výkon. Pohybujete se v extrémních podmínkách, procházíte abnormální psychickou zátěží, počáteční stres je obrovský. Tím spíš, víte-li, že máte v Mexiku strávit dalších 6 měsíců.
Vím, co jsem prožíval, když jsem do Mexika přijel poprvé, vím, co prožívám vždy, když se musím pohybovat v místě, kde nemám vybudované zázemí. Dny v šedivém a anonymním Mexico City jsou pro mne noční můrou stejně jako cestování bez zkušenějšího doprovodu. Myslím, že reakce nových dobrovolníků mou zkušenost jen a jen potvrzují.
Když se vám ale po nějaké době podaří uvolnit se a ohlédnout zpět, stojí to za to. Uvědomíte si, že jste toho za pár dní zažili, dokázali, vytvořili, přežili, odžili, prožili tolik, co v pohodlí domova za mnoho týdnů či měsíců.
A tento krásný pocit satisfakce a uvolnění mne zastihl právě při nástupu do autobusu do Huasky. Věděl jsem, že v jistém slova smyslu končí dlouhé období boje za druhé a konečně budu moct začít bojovat jen sám za sebe.
Od dubna jsme tvrdě pracovali na tom, abychom mexickým studentům přivezli nové učitele a zajistili projektu CommUNITY inspiration kontinuitu. Po překonání všech nástrah a komplikací jsme dobrovolníky připravili a rozvezli na místa, kde se nám podařilo v průběhu pilotního projektu vybudovat kvalitní zázemí. Úkol, jež jsme si před rokem stanovili, se nám podařilo splnit. Teď už je pokračování jen v rukou nových mladých hrdinů toužících pomáhat a zažívat nepoznané.
Po dvou rozlítaných týdnech v Mexiku jsem byl psychicky i fyzicky unavený. Ale šťastný, že tohle dlouhé období končí. Potřeboval jsem vypnout. Restartovat hlavu, odpočinout si. Neměl jsem energii ani na čtení, ani na poslouchání muziky. Nepřítomně jsem hleděl z okna autobusu.
Jak jsme se blížili cílové destinaci a já začal poznávat místa, kterými jsme projížděli, moji duši začal pozvolna naplňovat klid a mír. Blížil jsem se k místu, kde na mne čekají. Kde mne mají rádi a kde jsem prospěšný, kde se moje práce promítá přímo do lidských osudů. I přes celkové vyčerpání se ve mně začaly ozývat pocity euforie. Tak trochu podobné těm, které zažívá cestovatel, jež se po dlouhé době navrací domů mezi své blízké.
Nebylo divu. Za pár minut mne na zastávce v Pachuce bude čekat můj student a kamarád Galdino. A pak už bude chybět jen třicet kilometrů, abych se dostal zpět mezi své přátele v Huasce.
Galdino – student z lonska
http://my.opera.com/Filippo-CommUNITYinspiration/albums/showpic.dml?album=637145&picture=8697019
