7) Zahájení výuky a rozlitý džus aneb vzděláváme indiány ... (1.)

Po půl roce dobrovolné práce na unikátním projektu rozvojového vzdělávání konečně začínáme učit. Nastal den „D“. Otevřeli jsme první kurzy angličtiny. Vzděláváme chudé venkovské obyvatelstvo v Mexiku, zemi třetího světa. A pocity, jež nám tato naše činnost přináší lze jen velmi obtížně popsat slovy ...

Kurz v casti LA LOMA ... filippo

Před půl rokem jsem se nechal nadchnout a zapálit myšlenkou pomáhat jako dobrovolník v rozvojové zemi. Předávat znalosti těm, kteří je potřebují. Těm, kteří si je nemohou dovolit opatřit jinou cestou.

Vzdal jsem se možnosti pohodlně studovat v Dánsku a jal se učinit krok do neznáma. Spolu se dvěma dalšími nadšenci jsme se pustili do ambiciózního projektu. Rozhodli jsme se založit si vlastní neziskovku. Vyrazit vzdělávat chudé venkovské obyvatelstvo do Mexika ...

S odstupem času mi to připadá jako šílený nápad. Krásná, leč utopická myšlenka. Mimo realitu. Každému jinému bych se patrně sám vysmál ...

Málokdo věřil, že se nám podaří zrealizovat dosti nevšední systém financování, že se nám podaří nalézt lidi s dostatečně otevřeným srdcem a vysokým stupněm důvěry. Málokdo věřil, že do Mexika opravdu odcestujeme. Málokdo věřil, že se nám podaří najít studenty, že se nám podaří vyučovat v jazyce, kterým sami zrovna nevládneme ... I já jsem pochyboval. Mnohokrát.

Od začátku jsme celý projekt budovali na nejosobnější rovině, na důvěře, na podpoře lidí, jejichž srdce hřeje. Přiznávám, že jsem se strachoval, zda-li všem dokáži jejich důvěru splatit. Že mi bylo úzko při představě, že náš projekt neuspěje. Že zklamu nejen sebe, ale i naše příznivce.

Promítám si v mysli celý dosavadní půlroční vývoj našeho projektu. Nádherné počáteční debaty s Helen o vznešených ideálech a poté jejich nadšené tlumočení svým lehce znepokojeným rodičům a přátelům. Impulsivní debaty se svými blízkými. Neuvěřitelný plamen energie, kterým jsem vzplál a který jakoby mne izoloval od okolního světa. Začal jsem dýchat pro krásnou myšlenku a projekt CommUNITY inspiration.

Když bylo po pěti měsících vše připraveno a bylo jasné, že už nelze couvnout, přišly velké obavy. Trápily mne dlouho. A intenzivně. Ač jsem se snažil tvářit statečně a zbytečně neděsit především své rodiče, již dva měsíce před odjezdem jsem neměl klidné spaní ... Na prstech jedná ruky bych spočítal noci, kdy se mi nezdálo o nebezpečích, které na mne v Mexiku čekají ...

Včera však nastal velký den. Pro projekt CommUNITY inspiration a mne osobně den „D“. Těžko popsat pocity člověka, který věnoval půl roku svého života dobrovolné práci na ambiciózním projektu se značně nejistým výsledkem. K jehož spolufinancování navíc přiměl své nejlepší přátele a rodinné příslušníky ...

Pro pocity jež nyní zakouším jsem do celé akce šel. Chtěl jsem umožnit svým přátelům, aby je mohli sdílet se mnou. Nabídl jsem jim (a široké veřejnosti) aktivní účast a zapojení do našeho projektu ... Jak ale splnit slib a dokázat se spravedlivě podělit o to, co nyní cítím? Jak přetransportovat nepopsatelné? I když se budu snažit sebevíc, slovy ani zdaleka nedokáži vyjádřit pocit intenzivního uspokojení a štěstí, jež mne nyní zaplavuje. Slovy totiž vypodobnit nelze ...

Slibuji, že se o to v příštím článku alespoň pokusím. Nejprve však musím vlastním emocím porozumět já sám. Je mi krásně. Je mi blaze. Cítím se na vrcholu. Před usnutím budu myslet na ty, kteří nás podpořili. Na ty, díky nimž mohu být nyní tam, kde jsem. Přátelé, děkuji vám ...

http://my.opera.com/Filippo-CommUNITYinspiration

www.communityinspiration.com