Osada Opičí hora (Cerro Chango) vznikla před čtvrt stoletím. Třicetičlenná skupina v té době mladých lidí z okolí, včetně Jesuse a sestry Angely, si od vlády vymohla pozemky a nějaké peníze do začátku. A začala hospodařit.
Jesus u vstupu do jeskynefilippo
Všichni členové komunity pracují společně a výdělky si dělí rovným dílem. Jak už to v podobně chudých oblastech bývá, téměř ze sta procent se věnují zemědělství. Co se jim podaří vypěstovat nad rámec vlastní potřeby, stane se předmětem obchodu se sousedními vesnicemi.
Druhým důležitým zdrojem příjmů je ekoturistický projekt. I za jeho vznikem stojí úspěšný lobbing u některého z vládních výborů. Za zhruba třímiliónovou dotaci vybudovali obyvatelé komunity svépomocí několik chatiček a nyní lákají turisty na opice a obrovské jeskynní komplexy.
Stejnou cestou se v Mexiku vydávají tisíce vesniček z chudých oblastí. Turisté jsou jediným zdrojem příjmu, který by mohl domorodým obyvatelům pomoci v boji s existenčními problémy. Utratí-li tu cestoval nějakou tu stovku za jídlo a ubytování, je to pro nás naděje, že jednou nebudeme mít problém poslat děti do školy či pro ně zakoupit léky, když ochoří, vyslechl vizi lepších zítřků bílý muž.
I v Cerro Chango tak mají eminentní zájem o angličtinu. Domluvit se s turisty, motivovat je, aby se vraceli, propagovat ekoturistický projekt na internetu. Když své úvahy nastiňovali bílému muži, dobrovolníkovi ze sousední vesnice, který učí zdarma angličtinu, bylo cítit, že jejich motivace ke studiu je skutečně vysoká. I z jejich uctivého jednání bylo vidět, že do něj a projektu CommUNITY inspiration vkládají velké naděje. Pokud se nám podaří získat prostředky a vyslat do této oblasti dalšího dobrovolníka, určitě by měl učit i u vás, přislíbil pomoc bílý muž.
Většina lidí z vesničky vyráží šestkrát v týdnu brzo ráno společně na pole. Jen v neděli mají volno. Přesto se bílému muži nezdálo, že by jim, až na volný čas, něco chybělo. Vypadají spokojení, pokorní a nenároční.
Zatímco většina z nás marně sní o chalupě u řeky, chvilce klidu bez telefonů, aut a smogu, místní indiáni přesně takto žijí, uvědomil si. Všichni se znají, důvěřují si, pomáhají. Nebojí se o svůj majetek, v podstatě ani žádný nemají. Nemajetnost jim v tomto smyslu ubírá na starostech, osvobozuje. Nikdo jim nic nemůže ukrást, nic se jim nemůže rozbít či ztratit, závidět tu není co.
Na druhou stranu žijí v nepohodlí, tvrdě pracují, nemají čas na zábavu, řeší-li problémy, pak určitě ty existenční. Hlad, nedostupnost vzdělání, léků a lékařské péče vypočítával dál minusy zdejšího žití zmatený bílý muž. Dokázal by tu žít?
Pokud se zalíbíte obyvatelům komunity, za 50 tis. korun vám prodají stavební pozemek a přidělí část zemědělské půdy, kterou budete obhospodařovat. Skromná dřevěná chaloupka vás přijde na stejnou sumu, dozvěděl se. S její stavbou vám pomohou místní, příště zas vy pomůžete někomu jinému, pokračoval v osvětlování filosofie života v Cerro Chango čtyřicetiletý Jesus. Do několika týdnů se můžete nastěhovat.
Škoda, že zkušenost kuchařky z internátu Cecachi s životem v Opičí hoře měla do pohádkovosti daleko. Studentka bílého muže Maria tu žila. Po rozepři s rodinou otce svého dítěte byla ale bez milosti vyhnána. Podobně dopadnou i spoluobčané, jež neodolají pokušení, zkusit si život v USA. Rozhodnou-li se odejít, majetek je jim zkonfiskován a oni se již nikdy nemohou vrátit, vzpomněl si nyní na Máriina slova.
http://my.opera.com/Filippo-CommUNITYinspiration/albums/showpic.dml?album=693472&picture=9406662
Maria
Na její případ se ale svého hostitele a průvodce raději neptal. A tak jen poslouchal a snažil si udělat o zdejším životě vlastní úsudek. Jesus ho vedl dál. Slunce se jim začalo opírat do zad. Po dvouhodinovém pochodu konečně nechali pastviny a zemědělskou půdu za sebou a před nimi se objevila uzoučká cesta do džungle.
Vstupoval do ní s podivnými pocity obav a napětí. Překvapil ho příjemný chládek, masa zeleně nad jejich hlavami nedovolovala žhnoucímu slunci proniknout až k nim. Po nějaké chvíli zaslechli vřískavý povyk. To jsou oni, ukázal prstem Jesus do koruny vysokého stromu. Skupina opičáků právě snídala. Házeli ze stromu bobule, skákali z větvě na větev. Občas prý dotančí až k vesnici.
http://www.youtube.com/watch?v=R14wmUyXscY&feature=channel_page
video - opice
Další chloubou místní vesničky je několik jeskynních komplexů. Bílému muži a jeho průvodci trvalo dobrou půlhodinu, než-li se dostali od vchodu až na konec jeskyně. Bylo to působivé. Prostorné chodby a obří podzemní místnosti, krápníkové útvary nejroztodivnějších tvarů, to vše působilo na ohromeného bílého muže dojmem podzemního království.
Po návratu do vesnice nastala chvíle rozloučení. Čůčo ještě provedl bílého muže po chaloupkách pro turisty, jeho teta, pohádková babička mu zase s dojetím ukazovala celou sadu ručně vyšívaných produktů reprezentujících kulturu Chinanteco. A přitom vyprávěla a vyprávěla. Byla by jej nenechala odejít. Její oči byly plné něhy a štěstí, jež toužila sdílet s neznámým modrookým přivandrovalcem.
Odpolední pochod zpět domů do internátu nebyl po výletu za opicemi a do jeskyní snadnou záležitostí ani pro trénované nohy bílého muže. Po prašné cestě, ve spalujícím slunci. Dorazil vyčerpaný. Po studené sprše začal odstraňovat klíšťata a jim podobné krvepijce, které cestou do džungle stačil nachytat. Bylo jich dost.
V noci se bílému muži udělalo nebývale zle. Následující dva dny strávil na toaletě. Bylo to brutální. Nic podobného ještě nezažil a snad již ani nezažije. Zaplatil tak daň za návštěvu „osady na konci světa“ a neopatrnou konzumaci kontaminované vody.
Dva týdny nato počala obyvatele okolních vesnic nemilosrdně kosit epidemie cholery.
