Ani noc bílého muže chmur nezbavila. Nemyslel na nic jiného než Josefinu hrozbu z předešlého dne. Musí za svou oblíbenou indiánskou studentkou zajít. Pokud by opravdu skončila, vzdala kurz po měsíci a půl úporného studia, mrzelo by to nakonec nejvíc stejně ji samotnou.
Josefafilippo
Jenže tohle si musí uvědomit hned, uvažoval. Pokud jí to dojde za týden, bude pozdě. Nabere ztrátu, jež nebude v jejích silách dohnat. Na to kurz CommUNITY inspiration postupuje příliš rychle.
V poledne přišel do internátu na oběd doktor Abel z vesničky za řekou. Mezi řečí se zmínil, že Josefa skutečně pojala záměr nepřijít. Bílého muže zamrazilo v obávané předtuše. Jedno bylo jasné. Do Rio Manso musí zajít co nejdřív. Nejlépe hned po obědě.
http://my.opera.com/Filippo-CommUNITYinspiration/albums/showpic.dml?album=693472&picture=9608239
doktor Abel
Našel ji, jak jinak, u kostela. Stejně jako on byla dobrovolnicí. Započetí rozhovoru bylo podobně nesnadné a krkolomné jako předchozí večer. S rádoby vtipně předstíranou učitelskou přísností jí oznámil, jaké zvěsti se donesly k jeho uším. A že jednoduše skončit nemůže. I jeho kamarádi v ČR, kteří si ho do této vesničky vyslali, jí drží palce a sledují její pokroky ve studiu. Už kvůli nim to nemůže zabalit. A jestli tak učiní, ukončí celý kurz, zalhal aniž se zarděl.
Slíbil, že jí bude chodit o víkendu doučovat. Jeho oči přitom jasně říkaly: Prosím, neblázni, vždyť mi na Tobě tolik záleží! Na tváři se jí objevil náznak dojatého úsměvu. S pohledem stále upřeným v zem ale pronesla: óóó Filippo, když já mám teď moc práce a na učení mi nezbývá čas ...
http://my.opera.com/Filippo-CommUNITYinspiration/albums/showpic.dml?album=693472&picture=9406660
chinanteca Josefa
Když druhý den kráčel s klackem v ruce na čtvrteční hodinu, nepřipouštěl si, že by mohla nepřijít. V duchu si promítal spoustu nádherných okamžiků, jež mu Čepa na přivítanou na každé hodině připravovala. Bez ní by to už nebylo ono, věděl. Oželel by snad dva své nejlepší studenty, jen když dorazí tahle postarší indiánka, jež brzdí celý kurz.
A ona nepřišla.
Kvůli pracovním povinnostem nedorazilo vícero studentů. Zůstali v pěti, a tak jen bezkrevně opakovali. Po hodině to rozpustili, nemělo to cenu. Krize bílého muže dosáhla svého vrcholu. V jednu chvíli zahlédl Josefu, kterak se nepozorovaně snaží projít za jejich zády do kostela.
Zklamala ho. Co víc už měl udělat? Přece se nemůže doprošovat donekonečna. Copak nechápe, co pro něj znamená? Už pro ni není tak dobrý přítel, aby sama chtěla splnit, co mu na smutných očích vidí?
Odcházel neradostným, loudavým krokem. Hlavu svěšenou. Už se mu tu nebude vyučovat dobře, docházelo mu. Na každé hodině nám všem prostě bude NĚKDO chybět. Kurz samozřejmě dotáhne do konce, ale už to nebude ono.
Vesnička Rio Manso ztratí velkou část kouzla, jež uhranulo srdce bílého muže. Když se s Josefou potkají, sotva si budou mít co říct. Pozdrav a vzájemně ublížený pohled. A přitom to bylo tak nádherné přátelství. Alespoň si to myslel.
Přes víkend trávil bílý muž cíleně více času s holkama z internátu. Jejich bezstarostnost, dobrosrdečnost a radostné nadšení do všeho, čeho se chtěl spolu s nimi účastnit, mu kompenzovaly hluboký deficit lásky v srdci. Ve smutných chvílích, kdy jeho duši přepadala samota, byla jejich přítomnost osvědčeným lékem. V jejich společnosti přicházel na jiné myšlenky.
A v pondělí se vše vrátilo do starých kolejí. Josefa dorazila.
http://www.youtube.com/watch?v=AboytOm7DIM
Poselství indiánky Josefy - video
